Chains (Cz ff - Harry Styles)

12. Novelty

„Teď mi můžeš všechno říct,“ vybídla jsem Harryho, když jsme vyjeli na hlavní silnici a jeli mě neznámým směrem. Hlavou se mi vířily všechny otázky, na které mi Harry odpověděl s tím, že mi to nemůže říct.

Teď konečně nastal čas pro změnu, cítila jsem mírný tlak v hrudníku, ale pokoušela jsem se přesvědčit sama sebe o tom, že se tam nechci vrátit, což se mi naštěstí dařilo. Nechápala jsem své pocity, proč jsem se najednou cítila špatně ohledně opouštění domova, to pro mě bylo záhadou, ale zároveň to nemohla být otázka pro Harryho, protože ten by odpověď znal jen stěží.

Mlčel, opět, možná čekal, až vyslovím konkrétní otázky, ale bylo jich tolik a já nevěděla, se kterou bych měla začít, kterou odpověď potřebuju první… Jakmile jsem si opět uvědomila okovy, napadlo mě se zeptat právě na ně, ale hned jsem to zavrhla, protože jakmile by se Harry dozvěděl, co si vymýšlím, nejeli bychom k němu, ale do psychiatrické léčebny a já neměla chuť trávit zbytek života v dalším domově – tentokrát v mnohem horším.

„Proč víš o mé minulosti víc, než já?“ zeptala jsem se, nemohla jsem se dočkat odpovědi, tahle otázka byla jedna z těch důležitějších a krajně by mi zlehčila celé mé pátrání po vzpomínkách, které se zdálo nekonečné.

„Protože jsem… Vyrůstal nějakou část života s tebou. Abych to správně řekl, vyrůstal jsem proti tobě,“ pronesl s lehkým nádechem tajemna, ale pokoušela jsem se to ignorovat a zaměřila jsem se na poslední dvě slova, která se mi stále opakovala v hlavě. Jak se dá vyrůstat proti někomu? Tušila jsem, že se za tím skrývá nějaká metafora, no má mysl, zastíněna tucty otázek, nedokázala pravou pointu najít, protože se na povrch opět drala další otázka.

„Znáš moje rodiče?“ napadlo mě, nikdy předtím jsem se o ně nezajímala, byl to pro mě jen někdo, kdo mě přinesl na tenhle zatracený svět, do toho hloupého domova, kde jsem ještě před pár chvílemi – ani jsem si neuvědomovala, jak dlouho jedeme, ale připadalo mi to jako věčnost, bod pro mě, čím dále od domova, tím lépe – měla své útočiště.

„Ne přímo znám… Ale někdy jsem se s nimi už setkal,“ opět clona tajemna, ale i nadále jsem odolávala pokušení klást otázky ohledně jeho odpovědí, jelikož bych se dostala až příliš daleko, jenže já potřebovala hrubý náhled do nového světa, a ten by mi rozvíjení všech jeho slov rozhodně neumožnilo.

Pokoušela jsem se ignorovat tu spalující bolest, myšlenky nyní byly zaměstnané otázkami, ale i tak si část mého mozku vyhradila prostor pro vymýšlení imaginární psychické a masochistické bolesti, jenž se rozrůstala s každým dnem, a s krátkým zabrouzdáním do nedávné minulosti jsem si uvědomila, jak málo bolely první okovy oproti těm dnešním.

Hlavu jsem mírně pootočila na stranu a s trhanými nádechy jsem se dívala z okna, krajina, která byla kvůli značně vysoké rychlosti auta rozmazaná, ubíhala kolem auta, avšak i tak jsem stihla zaregistrovat, že jedeme lesem, jelikož v okolí nebyla žádná stavba.

„Proč jsem byla v domově?“ vyletěla ze mě další otázka, zdálo se mi absurdní, že se ho na to ptám, přeci jen on by mě teoreticky neměl znát, ale věděla jsem, že u něj odpověď najdu, nebo jsem v to alespoň doufala.

„Částečně kvůli mně… Ale já s tím nemám nic společného, jsem jen důvod,“ zašeptal a na chvíli přivřel oči. Jeho odpovědi mě odváděly na špatnou cestu, nebo jsem si alespoň myslela, že je špatná, protože nic nebylo konkrétní a já nemohla přijít na to proč, možná by ho pravda bolela, nebo jí plně neznal, no já neznala nic a tak mi i to málo, co mi Harry mohl poskytnout, muselo stačit.