Chains (Cz ff - Harry Styles)

2. Night visit

Protočila jsem očima nad pohledem, který mi věnoval. Zřejmě svůdný úsměv – já to nepoznala, neznala jsem nic z těchto ohledů, vyrůstala jsem přeci jen v dětském domově – kterým mě obdaroval, mi rozbušil srdce, ale snažila jsem se to ignorovat.

Pohled jsem opět stočila z okna a sledovala přírodu, která se pomalu začala zahalovat do temného nočního pláště, ovšem světlo dne ještě stále neopustilo její odstín.

„Ahoj, jak se jmenuješ?“ ozvalo se za mnou, nemohla jsem identifikovat, čí hlas to byl, ale podle jeho tónu byl mužský a tady jsou jen pečovatelky, navíc kluci jsou tu opravu malí, ale tohle byl hlas někoho staršího. Je to on.

Ignorovala jsem jeho otázku a snažila se nemyslet na to, že na mě zřejmě zírá. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale pod jeho možným pohledem se mi začínaly potit dlaně a srdce vynechávalo údery – nechápala jsem chování mého těla, co to mělo znamenat? Nikdy dříve se mi tohle u kluků nedělo, možná proto, že jsem nikdy nevyhledávala více než kamarády.

„Haló?“ ozval se trochu tázavým hlasem, opět se dožadoval mé pozornosti.

„Já tě slyšela,“ drze jsem zašeptala a protočila očima, pohled jsem stále nechávala zavěšený z okna, i když myslí jsem brouzdala jen u Harryho, jehož dotek jsem náhle pocítila na rameni.

„Dobře, zkusíme to znova… Já jsem Harry, a ty?“ zeptal se přátelským tónem a posadil se na druhý okraj parapetu, jeho oči se přesunuly do mých a propaloval mě svými smaragdovými kamínky.

Ačkoliv jsem nechtěla, dívala jsem se mu do očí, jeho upřený pohled ovládal mou mysl, nedokázala jsem se soustředit na otázku, kterou mi položil, natož tak na zformulování odpovědi.

„Jsem Sky,“ dostala jsem ze sebe a v duchu se pochválila za to, že jsem to zvládla bez větších obtíží. Pod jeho pohledem se mi na rukách začala vykreslovat imaginární pouta – nevím proč, ale v jeho přítomnosti jsem cítila sevřené hrdlo, zákaz dýchání a vnímala jsem jen prudké údery srdce.

„Jak dlouho tu jsi?“ zeptal se, zřejmě ho opravdu zajímala odpověď, alespoň o tom vypovídal jeho pohled.

Tupě jsem na něj zírala a snažila se odůvodnit si, proč se v jeho přítomnosti cítím tolik svázaná, ale nenapadlo mě nic. Absolutně nic.

„15 let,“ odpověděla jsem, když mi na mysl přišla otázka, kterou mi položil. Překvapeně nadzdvihl obočí a věnoval mi neurčitý pohled, podle mě to nečekal – protože nikdo tu nestrávil tolik času, alespoň ne za dobu, co tu jsem já.

Odtrhla jsem pohled od jeho dokonalé tváře, které dominovaly ty dva smaragdové kamínky, husté tmavé kudrliny a srdcovité rty s lehce načervenalým odstínem růžové.

Venku se začalo stmívat, což znamenalo, že brzy bude večerka. Nikdy jsem neměla ráda noci tady v domově, přišla jsem si tu omezována, jako by se můj mozek nemohl soustředit na to dobré v životě, proto mě pronásledovaly jen noční můry, ale nikomu jsem o tom neřekla, jelikož jsem nechtěla zbytečně upozorňovat na svou maličkost, navíc to stejně nikoho nezajímalo.

„Kolik ti je?“ zeptal se znovu, očividně toho o mně chtěl vědět víc, než já sama vím, ale nehodlala jsem se mu otevřít, nemám to ve zvyku a ani mít nehodlám.

Beze slov jsem opustila své místo a zamířila do koupelny, kde jsem si užila – pokud se dá toto slovo použít – mírně teplou sprchu, dokud tu ještě nikdo nebyl.

Většinou jsem chodila spát mezi posledními, proto mě nepřekvapilo, když jsem vstoupila do pokoje a Lily společně s dalšími dívkami spokojeně oddechovala.