Chains (Cz ff - Harry Styles)

34. Kidnapping

Nevěděla jsem, co se bude dít dál, přestávalo mě bavit neustále sedět doma a nic nedělat, i když jsem toho v domově o mnoho víc nenadělala, alespoň jsem chodila do školy, kdežto tady jsem si připadala jako v blázinci, od okolního světa mě dělilo pár stěn, ale mě přišlo, jako by to bylo několik tisíc kilometrů. Celé dny jsem dělala to samé, nic mi nezpestřilo ponuré dny plné samoty – ano, byl tu Harry, ale ten měl práce víc než dost, navíc jsem se vůči němu začala chovat trochu odtažitě, bála jsem se, kam by to všechno, co se mezi námi začalo tvořit, mohlo zajít.

Většinu svého volného času jsem trávila v lese, kde jsem se nacházela i teď, bylo to jedno z mála míst, kde jsem si připadala sama sebou, kolem byl příjemný klid a nic mě nerušilo, příroda mě vždy fascinovala, proto jsem se pokaždé zdržovala co nejvíce mimo zdi domova. Věděla jsem, že neustálé porovnávání s dětským domovem mě ničilo, musela jsem myslet na to, jak špatné to všechno bylo, i když se to stalo součástí mé osoby, pořád to bolelo, nemohla jsem tomu uniknout, jako bych byla zavřená do klece a nikdy neměla možnost se dostat ven.

Chodila jsem po lese, už jsem se tu vyznala lépe než první den, i když jsem tu byla sama, neměla jsem pocit, že by mi něco chybělo, naopak jsem se cítila lépe než kdy jindy. Měla jsem hodně času na přemýšlení, ale i když jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem se na nic plně soustředit, poslední dobou mi po mysli běhal jen Harry, nemohla jsem dostat z hlavy všechno, co pro mě udělal, jak se ke mně choval, hlavně jeho poslední dopis, který jsem si pamatovala slovo od slova. Líbilo se mi, že se konečně otevřel, i když mi naopak bylo proti srsti, že jsem se mu přiznala já, nebyla jsem si totiž plně jistá, jestli to opravdu cítím tak, jak jsem mu to řekla.

Neměla jsem nikdy možnost nést tíhu slov ‚Miluji tě‘, nikdy jsem netušila, co to doopravdy znamená, nepocítila jsem ani mateřskou lásku, natož tak její jiné podání. Věděla jsem, že nebylo správné dávat Harrymu určité naděje, které nebyly stoprocentní, ale radost, která z něj vyzařovala, když byl se mnou, se nedala popsat, proto jsem se alespoň kvůli němu snažila, nechtěla jsem udělat stejnou chybu jako rodiče – nechtěla jsem, aby se kvůli mně někdo cítil špatně. Neměla jsem v plánu si s ním jakkoliv pohrávat, věděla jsem, že dřív nebo později mu stejně budu muset říct pravdu, ale teď jsem na to neměla nervy, nechtěla jsem se opět ponořit do temných myšlenek a tím si zničit alespoň chvilkový klid.

Posadila jsem se pod strom a sledovala okolí, nikde nebylo ani živé duše, ticho mě téměř bilo do uší, žádná zvěř tento les neobývala, jediná věc, která tu vykonávala pohyb, byl můj hrudník, ale i ten pomalu slábnul a nakonec se zvedal téměř nepostřehnutelně. To mrtvolné ticho, které mě obklopovalo, bylo neskutečné, líbilo se víc než cokoliv jiného, vždy jsem obdivovala ten klid, který mi poskytoval jedině les. Zaklonila jsem hlavu a upřela ji o vlhký kmen stromu, nasávala jsem vůni jehličí a přírody, nechávala jsem se unést euforií, kterou mi způsobil pobyt na čerstvém vzduchu.

Zakřupání větviček mě probralo z transu, rychle jsem zamrkala a rozhlédla se kolem, byla jsem si téměř jistá, že jsem tu byla sama, navíc zvuk byl tak intenzivní, že ho nemohlo způsobit žádné drobné zvíře. V panice jsem se rozhlédla kolem, ale nikde nikdo – jen já a tucty stromů ledabyle rostoucích všude kolem bez ladu a skladu. Možná začínám bláznit. Opět jsem našla pohodlnou polohu a zavřela oči, vyžívala jsem se v samotě, kterou mi les přinášel, nikdy jsem se necítila lépe, ani jsem nevěděla, k čemu to přirovnat, slova nemohla vyjádřit ten dokonalý pocit, který mi způsobovala taková prkotina, jako byl pobyt v lese.

„Tři, dva, jedna, teď!“ uslyšela jsem hlasité šeptání a během několika vteřin se kolem mě objevilo několik mužů, byli mi povědomí, ale neměla jsem čas na to, abych je nějak blíže identifikovala, jelikož mě okamžitě hrubě zvedli a táhli s sebou. Ošila jsem se a pokusila se gorilu vedle mě kopnout, ovšem bezúspěšně, místo toho cosi zahulal muži vedle sebe, který se začal hrabat v kapsách – bála jsem se, co tam hledá, doufala jsem, že se jedná o něco, co mi nijak neublíží. Nekřičela jsem, protože to nešlo, mé hrdlo se stáhlo a hlasivky odmítly spolupracovat, navíc jsem obecně byla poměrně tichá, takže jsem náladu na hulákání opravdu neměla.