Chains (Cz ff - Harry Styles)

6. Secret

„Sky, co tu děláš?“ ozval se chraplavý hlas, který mě přerušil z přemýšlení a utápění se v myšlenkách o tom, jestli mluvili o mně. Pokud ano, co by to znamenalo? Kdo potom vlastně jsem? A pokud ne, o kom se to bavili?

Můj žaludek byl svírán ještě více, teď i nepřirozenou cestou, řetězy, které způsobil Harry.

Zdvihla jsem pohled, aniž bych to chtěla, skoro jako kdyby to moje hlava udělala automaticky, a podívala se mu do očí, jejichž pohled nebyl příjemný, jiným holkám by se podlamovala kolena, ale já byla uvězněná ve strachu z toho, jak daleko může moje imaginární bolest zajít.

„Chtěla jsem ti poděkovat,“ oznámila jsem mu potichu, abych si byla jistá, že mě můj hlas nezklame. Nechtěla jsem před ním vypadat slabě, byla bych jako štvané zvíře, nebo jako chudinka, která potřebuje pomoct, ale já se chtěla postavit na vlastní nohy a to vyžadovalo samostatnost, která mi kvůli němu a jeho pomoci scházela.

„Díky,“ řekla jsem už pevnějším hlasem, oznámení toho, že jsem mu chtěla poděkovat, přece jen poděkování není.

Bez dalších zbytečných slov, která by akorát nechala rozrůstat palčivou bolest, jež už tak byla dost nepříjemná, jsem opustila chodbu a v duchu si nadávala za to, že jsem tam vůbec šla, nemohla jsem snad počkat do zítřka?

Mé podvědomí mi našeptávalo, že jsem chtěla vědět, o čem se bavili, ale byla jsem příliš tvrdohlavá na to, abych si to přiznala. Jen jsem mu chtěla poděkovat a náhodou jsem zaslechla, o čem se bavili…

Neustále mi hlavou vrtal jejich rozhovor, zobrazoval se mi v hlavě, jako kdyby se odehrával právě teď. Kdyby se bavili o mně… Proč jsem cenná? Jsem přece jen holka, která byla odsouzena k tomu žít tady v domově… Tak proč bych měla mít nějakou cenu? Nemohli se bavit o mně, ale mluvili o vystavování a já v ten den byla venku.

Z přemýšlení a všeho, co se dnes událo, mi bylo špatně, přestávala jsem chápat smysl všeho kolem, chování mě i Harryho, protože jsem si nebyla ničím jistá a to jsem ani nevěděla, jestli se doopravdy bavili o mně. Musím to z Harryho dostat, navíc on tomu chlapovi, co mě přepadl, řekl, že to nejsem já… Musí něco vědět a já toužím po tom, aby mi prozradil, co.

Dnes jsem ani psychicky a ani fyzicky nebyla připravená na to, abych byla vystavována okovům, už tak mě dnes svazovaly až příliš a myslím, že jediné, co je pro mě v tomto momentě nutné, je odpočinek.

Lehla jsem si do studené postele, ale má víčka netěžkla, stále jsem měla otevřené oči a zírala na oblohu, pozorovala jsem hvězdy, které stály na místě, a vzpomínala na to, jak jsem nad nimi přemýšlela první noc, co tu byl Harry.

Jsou tam, pořád stejné, ať se cítíš jakkoliv…

Tupé oněmění způsobené zastavením myšlení a zavřením víček mě pohltilo a odneslo do říše nočních můr.

Prudce jsem otevřela oči, než jsem si uvědomila, že to, co se mi zdálo, byl jen sen. Další noční můra, kterou bych mohla připsat na seznam.

Hlavou jsem si projížděla celý sen, od začátku, prvního okamžiku, kdy jsem ho začala prvně vnímat, od okamžiku, kdy zazněl výstřel. Při vzpomínkách na noční návštěvu mé mysli jsem se otřásla, nesnášela jsem noční můry, které mě pronásledovaly a někdy jen pouhé myšlení na ně bolelo podobně jako okovy.

Pamatovala jsem si jen matné útržky z mého snu, ale zachytila jsem pár předmětů, které byly podstatné, alespoň myslím, že byly, jinak bych si je zřejmě nepamatovala.