Chains (Cz ff - Harry Styles)

29. Forest

Už několik dní jsem myslela na Harryho, nedokázala jsem tenhle tok zastavit, skoro jako kdybych byla v jiném vesmíru, kde není nic jiného, než on. Nevím, jestli tohle doopravdy chci, ale také netuším, jak bych tomu mohla zabránit, ovšem nejhorší na tom všem je, že nemám ani páru o tom, jestli to vůbec zastavit chci, možná to je dobré, ale já se neustále bojím a nechci riskovat, že bych opět skončila tváří v tvář s neskutečnou bolestí, kterou zklamání přináší.

Zhluboka jsem se nadechla a naposledy se porozhlédla po krásném zalesněném prostředí, kam jsem se opět snažila utéct od reality, ovšem ta na mě doléhala s takovou intenzitou, že jsem si chvílemi kvůli svým pokusům o útěk připadala naivní. Zeleň, která mě obepínala kolem do kola, do mě přinášela jakýsi pocit jistoty a klidu, ovšem můj mozek tento jev nechtěl pobrat, místo toho se stále zaobíral zeleným párem očí, který mě posledních pár nocí pronásledoval, i když jsem se snažila myslet na cokoliv jiného.

Seděla jsem opřená o strom, vnímala jsem to ticho, které panovalo kolem, bylo to tak krásně jiné, všechno tu mělo svůj smysl, vše bylo v rovnováze a já si připadala jako bílá vrána, jako černá ovce, jako bych sem vlastně vůbec nepatřila, i když jsem se snažila do toho poklidu zapadnout. Nevěděla jsem, kolik hodin uběhlo do mého odchodu z domu, nevěděla jsem, jestli si Harry dělá starosti, ale pro jednou mi to bylo jedno, nechtěla jsem řešit ostatní, nejdřív jsem chtěla urovnat sama sebe.

Postavila jsem se na ztuhlé nohy, okolí jsem vnímala jen malým procentem mých smyslů, zbytek mé pozornosti byl začerněn, připadala jsem si lehce omámeně, ale tento pocit jsem alespoň pro tuto chvíli uvítala, jelikož mi hlavou neprobíhalo nic, co se týkalo Harryho. S přivřenýma očima jsem nasávala okolní atmosféru, snad abych si jí dokázala zapamatovat, i když jsem si byla téměř jistá, že takový skvost se mi jen tak v mysli neuchytí, zvláště pak kvůli mé, i když nepatrné, dezorientaci.

Jedině křupání větví by podalo nově příchozímu informaci, že je v lese člověk, jinak jsem byla naprosto potichu, ani jsem nedýchala, dokonce mi i na chvíli přestalo být srdce, tuto náhlou změnu jsem nedokázala pochopit, pro jistotu jsem se přidržela blízkého stromu a opět se párkrát zkusila zhluboka nadechnout, abych zahnala černo, které se mi vkrádalo před oči. Pohled jsem upírala před sebe, mohla jsem si být více než jistá, že jsem v tento okamžik vypadala zvláště, naprosto nepřítomné zírání mě určitě řadilo ke kategorii lehkých šílenců.

Můj sluch zaregistroval ostré zvuky, ovšem vzhledem k mému zamlžení jsem je nedokázala nikam zařadit, jejich intenzita stoupala, což znamenalo, že jejich původce se přibližoval poměrně vysokou rychlostí. Pohledem jsem těkala po okolí, jako by mě to náhlé vyrušení z harmonie probralo z transu, chtěla jsem najít narušitele, i když se mě začínal zmocňovat strach spojený s několika divnými událostmi, které jsem již měla za sebou, ale i tak na mě zanechaly několik šrámů. Vždy mě z té situace dostal Harry, ale teď jsem věděla, že není nikde poblíž, určitě byl doma, proto ve mně narostla panika, která se začala zmocňovat mých útrob, hryzala můj mozek a nutila ho přemýšlet, na chvíli mě přemohla závrať, ale donutila jsem se udělat pár kroků, i když jsem vůbec netušila, jestli jdu ke svému nepříteli, nebo se naopak vzdaluji.

S těžkým dechem jsem se stále vzdalovala od místa, kde jsem strávila několik hodin, neměla jsem ani ponětí, kam jdu, nechtěla jsem se ztratit, avšak můj mozek koordinoval mé tělo daleko od zvuků, jako by si nepřál, abych se s dalším návštěvníkem lesa setkala. Kráčela jsem tichým prostředím, konečně jsem se odhodlala k hlasitějšímu dýchání, které bylo způsobeno dlouhou chůzí, po několika dalších minutách bezcílného bloudění po lese jsem se zastavila, abych se alespoň trochu zorientovala a mohla tak najít správný směr.