Chains (Cz ff - Harry Styles)

11. Insanity

Ztěžka jsem polkla, ale nedávala jsem na sobě znát rozpaky, jejichž následky se ke mně dostavily během několika vteřin, ruce se mi mírně třásly a srdce rychle bilo do hrudě, položila jsem pero, se kterým jsem ještě před chvílí psala úkoly, aby si nemohl všimnout, jak moc se třesu.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila, nedokázala jsem pochopit ten fakt, že jsem tak rozhozené, možná jsem se bála toho, že tu opravdu budu muset zůstat ještě necelé dva roky, i když šance na to se odsud dostat byla za rohem.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se překvapivě klidným hlasem, když se neměl k tomu, aby mi to sám od sebe řekl, a jen na mě zíral. Smaragdové kamínky, které mě propalovaly, svůj pohled neodtrhly, stále se na mě dívaly, možná se divily mé klidné reakci, nebo se snažily zachytit stopy nepokoje, které jsem se snažila zakrýt.

„Sbal si, za chvíli se vrátím a všechno ti řeknu,“ oznámil, bylo to všechno, co ze sebe dostal předtím, než opustil pokoj, jehož podlaha se kvůli zvuku třísknutí dveří mírně otřásla.

Moje mysl opět začala pracovat na plné obrátky, pokoušela jsem se přijít na to, co tak vážného se muselo stát, když ho to vyvedlo z míry, ale vzhledem k úkolu, který mi dal, se očividně dnes chystá se mnou tenhle dům opustit. Nebyla jsem si jistá tím, jestli bych se měla radovat, nebo ne.

Pomalu jsem se postavila, možná jsem se bála, že se neudržím na nohou, byla jsem mírně vyvedená z míry a zmatená, ale dělala jsem přesně to, co chtěl, přešla jsem ke skříni a do velké tašky, kterou jsem na jejím dně vylovila a kterou jsem následně položila na postel, jsem začala skládat úhledně zarovnané komínky oblečení.

Neměla jsem toho příliš, přeci jen domov neměl tolik financí, aby každému dítěti kupoval nové a nové oblečení, tak jsem měla jen pár kousků, které jsem měla sbalené během pár minut.

V pokoji nikdo nebyl, předpokládala jsem, že holky jsou buď venku, nebo si hrají ve společenské místnosti, což byl bod pro mě, mohla jsem v klidu sesbírat všechny věci a připravit se na odchod, nebo útěk, ale předpokládala jsem, že to bude to druhé, jelikož to nevypadalo na to, že by ředitelka náhle povolila a nechala některou rodinu, aby si mě převzala do péče.

Kdyby tu byla Lily, asi bych neodešla, nebo bych měla nějaké podmínky, například že musí jít se mnou, nechtěla jsem si to přiznat, ale její, ač bolestivý, odchod, celou situaci alespoň trochu odlehčoval. Připadalo mi zlé takhle o tom smýšlet, ale momentálně jsem nutně potřebovala odvést myšlenky na jinou stranu, a tohle bylo jedno z mála řešení.

S povzdechem jsem dosedla na tvrdší postel a ruku si položila na tašku, stále jsem byla mimo z toho, co se právě dělo, opravdu nastal čas, abych konečně mohla opustit domov? Stále jsem tomu nemohla uvěřit, bylo to až příliš krásné, i když to stále bylo svázané mnoha závazky, mnoha otázkami, no částečně mi to ulehčovalo situaci a to byla věc, kterou jsem naléhavě potřebovala.

Nemohla jsem si být stoprocentně jistá, že opravdu odejdu, ale přeci jen, proč by mi jinak Harry říkal, abych si sbalila? Určitě to neměl být žádný výlet, tím jsem si mohla být více než jistá.

Do pokoje vtrhnul Harry, mírně rozcuchaný, ale vzápětí si rukou projel ve vlasech, které chytily typický tvar – rozcuch.

„Oukej, Sky, jsem tady,“ přerývavě dýchal, zřejmě dlouhou chvíli utíkal, jeho výraz zdůrazňoval naléhavost akce.

Mírně jsem se ošila, jakmile jsem si uvědomila nechvalně známé okovy, jež se opět začaly utahovat kolem mých zápěstí, když se na mě díval a chvíli se rozdýchával, než mi řekl, o co vlastně tu jde.