Chains (Cz ff - Harry Styles)

18. Lost

Snaha o udržení normálního stavu byla téměř zbytečná, můj žaludek se jako na povel stáhnul, čímž mi začínal vyvolávat zvracení, mé srdce se zastavilo a podobně na tom byl i dech, který se s každou sekundou krátil, celé mé tělo se třáslo, možná jen vnitřně, ale já to cítila.

Pokusila jsem se zachovat normální tvář, ne, že by se mi Harry hnusil, ale představa, že bych ho měla milovat jenom proto, abych necítila okovy, se mi příčila, nikdy jsem nepřemýšlela nad milostným životem a vším okolo, nebyl čas a ani chuť, nepotřebovala jsem to k životu a doufala jsem, že ani v nejbližší době potřebovat nebudu.

Nevěděla jsem, jak slovně reagovat, bála jsem se, že jakákoliv negativní odpověď by zničila to něco málo, co mezi námi bylo, nebo že by zapříčinila konec Harryho pomoci, ovšem bez ní bych byla na dně, do domova jsem se vrátit nemohla a ani jsem to neměla v nejmenším plánu.

Můj pohled jsem nasměrovala k jeho očím, sledoval mě, jeho výraz byl stále stejný, koutky měl mírně zdvižené a propaloval mě, zdál se mi trochu roztomilý, ale nechtěla jsem nad tím příliš přemýšlet, bála jsem se, že by to zaneslo moji mysl špatným názorem. Ale byl opravdu špatný, nebo jsem si to jen přála?

„Nechtěla bys… Najít tátu?“ zeptal se po chvíli ticha, kdy mu zřejmě došlo, že ode mě se žádné reakce nedostane. Jeho otázka mě zaskočila, nevěděla jsem, zda-li ho mohu nazývat otcem, netušila jsem, jestli je dobrý nápad se s ním setkat, jelikož kdyby o to on stál, už dávno bych mohla být někde jinde, daleko odsud a užívat si normálního života.

„Nevím,“ cítila jsem se zmateně, bylo toho na mě moc, i když jsem na to byla v poslední době zvyklá, stále jsem si nechtěla připustit všechny změny, které přišly společně s Harrym, vše se začalo bortit, nové zdi se pomalu vytvářely, jen jsem si nebyla jistá, jestli o to stojím, nebo jestli to zvládnu.

„Promysli si to, nespěchám s tím,“ věnoval mi ještě jeden úsměv předtím, než se postavil a odešel do útrob bytu. Konečně jsem vydechla zbytečně zadržovaný vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že jsem ho v sobě držela, a rozhlédla se po jídelně, na mě tu bylo moc prázdno, protože jsem byla zvyklá na stálou přítomnost velkého počtu dětí, sice se mi to občas nezamlouvalo, ale i tak to bylo na mém denním pořádku.

Postavila jsem se, stále vstřebávajíc fakt, který mě ochromoval, pokoušela jsem se zachovat si chladnou hlavu, ale mé myšlení bylo teď aktivnější než kdy jindy, přemýšlela jsem nad všemi možnostmi, které jsem měla, ale nemohla jsem se rozhodnout, co je správné.

Rozhodla jsem se to alespoň na chvíli neřešit, sice měl být dnešek dnem plným otázek, ale neměla jsem chuť se dozvědět nic jiného, normálně bych pro to jistě byla zapálená, pokládala bych Harrymu všechny otázky, které mě často tížily, ale teď jako by všechny odešly, alespoň na chvíli jsem měla klid a prostor v hlavě.

„Harry?“ zavolala jsem na horní patro, jelikož jsem předpokládala, že se nachází právě tam, dole jsem nikoho neslyšela. Stále jsem mi hlavou promítala jeho slova, jeho obličej, oči, rty…

Zatřepala jsem hlavou, abych myšlenky s podobným spádem dostala pryč, a sledovala jsem vysokou postavu, která sešla dolů.

„Ano? Děje se něco?“ usmál se, záviděla jsem mu tu pozitivní energii, která z něho vycházela, i když mu můj pesimismus v některých případech vyhovoval, teď jsem se chtěla cítit jinak než smutně.

„Ne, jenom… Ty mě znáš z dětství?“ chtěla jsem se ujistit, jestli je má domněnka správná, protože pokud ano, měla jsem vymyšlený poměrně dobrý plán na dnešek, který by mohl navždy odstranit ty tuny otázek, které se opět začaly vytvářet.