Chains (Cz ff - Harry Styles)

1. Welcome to the Children's home

Nikdy jsem si nestěžovala na to, kde jsem byla nucena vyrůstat. Nedá se říci, že jsem tam bydlela, protože to nebyl můj domov, i když ve svém obecném označení toto slovo nesl. Nikdy jsem se tu necítila jako doma, přitom jsem tady strávila největší část svého života.

Nemohla jsem se dočkat doby za necelé dva roky, kdy konečně dovrším plnoletosti a budu moct toto místo opustit, i když jsem ještě neměla vymyšlené, kam se vlastně vydám – a to jsem nad tím přemýšlela ve svém volném čase neustále.

Za tu dobu, co jsem tu žila, si mě žádná rodina nevzala, skoro jako kdybych se všem hnusila, ale nemohla jsem se cítit smutně, protože když si vzali jiné dítě, byla jsem za to nesmírně ráda, protože jsem viděla ten nepředstíraný úsměv, který musel každého, komu byl věnován, dostat do kolen.

Jediné dítě, které bych nikdy nechtěla, aby si někdo vzal, byla Lily. Nevím proč, ale i když by si to zasloužila, přála jsem si, aby tu do mého odchodu zůstala, protože i když jí bylo teprve sedm, byla tu snad nejrozumnější, dokonce chytřejší než já.

Posadila jsem na parapet ve společenské místnosti, nebo jak to mám nazývat. V normálním životě, ne v životě v tomhle domově, by to byl obývák, ale já tu jen nedobrovolně trčela a čekala, až konečně budu moci zalézt zpátky do pokoje a věnovat se mnohem lepším věcem, než poslouchat pláč či řev dětí, které sem byly odložené stejně jako já, jen z jiných důvodů.

Ať už to byly finance, nebo nesnášenlivost, všech dětí, které čekal byť i jen jeden den v tomhle domově, mi bylo neskutečně líto.

Jediné děti, kterých mi doopravdy líto nebylo, byly ty z polepšovny, která se, kvůli velice chytrým nápadům úředníků tohoto města, spojila s naším dětským domovem a vnesla mu sice určité vzrušení a něco nového, ale neměla jsem potřebu dívat se na partu idiotů, kteří si užívali ještě dříve, než na to byli věkově zralí.

Sice se jednalo o dvě budovy, ovšem na jednom pozemku, pod jedním vedením.

Ulice, kterou jsem momentálně propalovala pohledem, byla jediná, která kolem našeho domova vedla – možná to byl důvod, proč si mě odsud ještě nikdo nevzal, nemohl se sem jednoduše dostat, aby mě vysvobodil.

Na silnici projelo denně maximálně 20 aut – vždycky jsem je počítala, když jsem měla možnost celý den prosedět u ledového okna.

„Sky!“ ozval se roztomilý křik, za kterým jsem se vzápětí otočila a sledovala Lily, která ke mně utíkala s plyšovým medvídkem v ruce, kterého dostala na rozloučenou od svých rodičů.

Když jí zemřela maminka, její táta to nemohl finančně vydržet, byl na tom hodně špatně, proto mě to malé, ale přesto roztomilé gesto, v podobě malého plyšového mazlíčka, překvapilo.

„Dneska má přijít nový pomocník,“ zašeptala mi do ucha svým dětským hláskem a já se zasmála nad tím, jakým tónem a s jakou vážností mi to oznamovala, skoro jako kdyby to bylo největší tajemství a já měla přísně zakázáno o tom komukoliv říct.

Věnovala jsem Lily malý úsměv a trochu ji popostrčila k ostatním dětem, aby si ona alespoň svůj pobyt tady užila.

Pohled jsem opět odvrátila z okna a nechala své myšlenky, aby se ponořily do toho nekonečného oceánu, ve kterém často brouzdaly.

Píchlo mě u srdce, když jsem si promítla celý svůj život, který se vlastně skládal z 15ti let tady, což k mému věku – 16 let – byla více než dlouhá doba.

Jen matně jsem si vzpomínala na důvody, které mi zdejší pracovnice sdělovaly, když jsem se jich ptala, proč mě tady rodiče nechali. Vždycky si našli jinou historku, kterou na pár dní obalamutili mé smysly, ale já jim na to nikdy neskočila úplně.