Chains (Cz ff - Harry Styles)

33. Maybe it's love

„Sky, vstávej,“ kdosi mnou zacloumal, trvalo mi jen několik vteřin, než jsem se plně probrala a začala řádně vnímat okolí, všimla jsem si Harryho sedícího vedle mé postele, na jeho tváři se roznášel roztomilý úsměv způsobující okouzlující ďolíčky v narůžovělých tvářích. Opětovala jsem mu to povzbudivé gesto, už několik dní jsme se k sobě chovali jinak – vlastně ani nevím, v čem to bylo jiné, ale cítila jsem mezi námi trochu silnější pouto, jinak jsme se prakticky chovali stejně, jako před otevřením našich citů.

„Promiň, nechtěl jsem tě budit, ale musíme jet,“ usmál se a posadil se vedle mě na postel, můj mozek v tento okamžik nemohl najít žádné souvislosti, neměla jsem ani ponětí o tom, kam bychom měli jet, dokonce jsem si ani nedokázala vybavit, že by mi Harry něco o nějaké cestě říkal. Tázavě jsem nadzdvihla obočí, doufala jsem, že nebudu muset mluvit a Harry automaticky pochopí, oč žádám. Příjemná husí kůže způsobená jeho přítomností mě donutila více se zachumlat do deky, sledovala jsem každý jeho pohyb a zastavila se na smaragdech plných radosti a tajemství.

„No… Chtěl jsem… Vlastně tedy… Měli bychom jet za tvým otcem, aby to byla uzavřená kapitola a my tak mohli začít… nanovo,“ jeho úsměv poklesl, věděla jsem, že si dává za vinu to, jak špatně se cítím, když někdo promluví o mých rodičích, ale byla to jen čirá nenávist, žádné zavinění z jeho strany. Věděla jsem, že tenhle okamžik někdy přijde, jen jsem se ho snažila co nejvíce oddálit, neměla jsem chuť podívat se tomu odpornému stvoření do očí, zřejmě bych nevydržela ten emoční nátlak a zhroutila se - a pokud by se tak nestalo, i tak bych nebyla schopná mu čelit.

Přikývla jsem a ještě pár sekund čekala, než opustí můj pokoj, jakmile se ozvalo tiché bouchnutí, hlasitě jsem vzdychla, jako bych se snažila uklidnit, ale nervozita se drala na povrch s každou další uplynulou sekundou. O pár ne příliš uklidňujících minut později jsem seděla v kuchyni u stolu, neschopna pozřít byť i jen sousto. Zírala jsem před sebe, hlavou se mi honily všemožné scénáře mého setkání s otcem – byla jsem si vědoma toho, že jsem ho nenechala mluvit, ale také bylo jasné, že ho nechci poslouchat, zřejmě by se snažil nějak omlouvat, ale já věděla, že to udělal, i když nemusel. Vždycky existuje více řešení, i když všechno selže, nemusel se mě hned vzdávat, měl za mě bojovat, jsem přeci jen jeho dítě, jeho jméno zaplňuje kolonku v mém rodném listu, nejsem jen věc, kterou v případě největší nouze odhodí a až se mu to bude hodit, tak si jí vezme zpátky.

Měla jsem na srdci tolik věcí, tolik nehezkých označení, ale nevěděla jsem, zda si vůbec nějakou funkci mých hlasivek zaslouží, možná by bylo lepší mlčet a nechat ho dusit se, aby zkusil, jaké to je, když ho odmítá někdo, pro koho je schopen i dýchat. Plánovala jsem jeho zničení, i když jsem nikdy nikomu nechtěla ublížit, jelikož on si to zasloužil víc než kdokoliv jiný, samozřejmě jsem mu nemohla ublížit více než psychicky, ale byla jsem si jistá, že i to by stačilo na pořádnou dávku bolesti.

„Sky, můžeme vyrazit?“ ozval se Harryho mírně neklidný hlas, nevěděla jsem, jak dlouho už se mě snaží oslovit, byla jsem až příliš ponořená ve vlastních myšlenkách, stále jsem přemýšlela nad tím, co řeknu, jak moc mě to bude bolet. Jedinou výhodou bylo, že tam se mnou jel Harry, tudíž nehrozilo, že bych propadla nějakým hlubším bolestem, věděla jsem, že kdyby šlo do tuhého, zachránil by mě. Vždycky jsem si někoho takového přála – nějakého přítele, který by mě podržel v nejtěžších chvílích, ale nikdy se nikdo takový nenašel, musela jsem se spoléhat sama na sebe a i teď jsem více než polovinu svých závaží vlekla stále sama, jelikož jsem nechtěla Harryho nijak ohromně zatěžovat.

Přikývla jsem a opustila můj dům – tak ráda jsem něco nazývala mým, v domově to bylo jen oblečení, teď to bylo celé zázemí. Pohlcoval mě čím dál tím větší strach, dlaně se mi potili a srdce zrychlilo, podobně na tom byl i dech, který byl krátký, ale zato intenzivní. Bylo mi špatně – nevěděla jsem, jestli to bylo způsobeno myšlenkou na mého otce, nebo tím, že kvůli němu budu mrhat svůj čas, každopádně on byl příčinou mého nepříjemného rozpoložení, připadala jsem si jako časovaná bomba, která vybouchne, jakmile se setká s očima největšího zrádce v dějinách lidstva. Měla jsem na něj i několik otázek, ale nebyla jsem si jistá, jestli by byl schopný mi odpovědět, navíc jsem nikde neměla potvrzení, že by mi nelhal. Nevěřila jsem mu.