Chains (Cz ff - Harry Styles)

14. Hunt

Ztuhla mi krev v žilách, stejně tak ztuhlo celé mé tělo, se kterým jsem nemohla ani hnout, jediná věc, která dokazovala, že jsem ještě naživu, byl rychlý tlukot srdce.

„Harry!“ přiškrceně jsem vykřikla, pokoušela jsem se pohnout, a i když se to z počátku zdálo nemožné, dokázala jsem udělat pár kroků, abych mohla chytit ruku útočníka, mezitím co si Harry držel nos, ze kterého mu zřejmě tekla krev.

Měla jsem vytřeštěné oči, ani jsem nemrkala, když se dotyčný otočil a přeměřil si mě pohledem, jako by se chtěl ujistit, jestli jsem opravdu ta, kterou hledal.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se až příliš oplzlým hlasem, zřejmě si myslel, že jsem malé dítě, kterému může podstrčit lízátko a vleze s ním do auta, no já jsem jen znechuceně pozorovala jeho obličej, který mi byl povědomý, ovšem já nevěděla odkud.

„Nech jí být,“ ozvalo se chraplavé zašeptání, svůj pohled jsem zaměřila na kudrnatého chlapce, který stál za neznámým, a díval se na nás. Jeho nos byl mírně zarudlý a vytékal z něj malý pramen krve, srdce se mi rozbušilo a mozek začal pracovat, pomalu ale jistě mi začínalo docházet, že mi na něm – nebo alespoň na jeho fyzickém stavu, záleží.

„Proč kurva?! Není to ona?“ hrubá nadávka vbila do mých uší, na takovýto slovník jsem nebyla zvyklá, i když polepšovna vedle domova a její narušení obyvatelé tak občas mluvili, no já je neposlouchala, dříve jsem vedla až příliš mnoho vnitřních monologů, které byly rozporuplné.

„Není,“ oznámil kudrnáč pevným hlasem, kdo nejsem? Opět, další člověk, který po mé osobnosti pátrá, další osoba, která mi je povědomá, ale nemám nejmenší tušení, kdo to je, další záhada, která přináší další spoustu otázek.

„Fajn, tak proč ji tak skrýváš?“ zeptal se trochu povýšeně, zřejmě si byl jistý, že jsem ta, kterou hledá, ovšem Harry ho musel vyvést z míry.

Nepřipadalo mi, že ten chlap je z domova, ovšem bylo to jediné řešení, které mě napadlo, jinak mi to nedávalo smysl…

Harry nepromluvil nahlas, jen se na mě podíval, nevím, jestli něco hledal, nebo se chtěl jen ujistit, no po krátké chvíli pohled odtrhnul a udělal pár kroků naším směrem, zastavil se až těsně u neznámého a něco mu pošeptal, i když jsem byla poměrně blízko, nemohla jsem slyšet nic z toho, co Harry říkal, iritovalo mě to, ale má mysl měla na práci mnohem důležitější věci.

Muž jen přikývnul, ani se na mě nepodíval a odešel. Zůstala jsem na místě, neschopna pohybu, můj hrudník se prudce zdvihal nahoru a dolu, můj dech byl krátký a nepravidelný, podobně na tom byl i můj tep.

Harry se na mě podíval, stále mlčel, výraz v jeho tváři byl nečitelný, obvykle byl šťastný, nebo starostlivý, ale jinou jeho náladu jsem v mé blízkosti zatím nezažila.

„Co to bylo?“ zašeptala jsem, strach ze všech odpovědí mi koloval žilami společně s adrenalinem, který mě začínal pomalinku opouštět.

Doufala jsem, že dnešek bude normální, že se budu i přes všechny pocity a zábrany cítit normálně, nebo jsem se o to alespoň chtěla pokusit, ale ohledně mé osobnosti nemohlo nic být normální, opravdu jsem asi byla psychicky narušená, nebo jsem byla až příliš velký pesimista.

„Dnešek je normální den, pamatuješ?“ usmál se, snažil se odlehčit situaci a jeho jamky mu v tom náramně pomáhaly, ovšem zlé myšlenky nedokázaly zahnat, neustále jsem musela myslet na tu tunu otázek, která se stále zvětšovala, bála jsem se, že až nastane čas na odpovědi – a doufala jsem, že to bude brzy, nedostanu všechny, jelikož kdyby se to doopravdy stalo, nevím, co bych dělala.