Chains (Cz ff - Harry Styles)

45. I want you

Několik dní po hrozném zklamání z chování mé matky jsem jen chodila po domě, snažila jsem se na ni zapomenout a vsugerovat si, že nikdy neexistovala a nesnažila se mě kontaktovat, tak moc mě bolelo její odmítnutí, měla jsem konečně naději, že se alespoň něco vyjasní, ale místo toho jsem zjistila, co pro své rodiče znamenám. Nedokázala jsem pochopit, proč to udělala, chtěla jsem se jí zeptat, ale neměla jsem ani ponětí o tom, kde se nachází, a jestli o mě má vůbec zájem, nebo to byla jen další hra.

Harry se ke mně choval mile, snažil se mi zlepšit náladu – a v jeho přítomnosti jsem se opravdu cítila lépe, ale nechtěla jsem mu brát jeho volnost a svobodu, nesnášela jsem, když kvůli mně musel celý den prosedět na gauči jen proto, abych se cítila lépe. Týrala jsem jeho i sebe, což mi způsobovalo dvojnásobnou bolest, ale neřekla jsem mu to, protože bylo jisté, že by s tím jen tak nepřestal, akorát by se cítil ublíženě a to by byla další rána pro moje už tak dost nakřáplé srdce.

Snažila jsem se pro něj něco udělat, chtěla jsem mu dát najevo, že se o mě nemusí bát, protože i když malá část mého já milovala jeho ochranitelskou stránku, druhá část byla výrazně proti tomu, aby se mnou sdílel mé emoce. On byl výrazně optimistický, ve všem se snažil najít něco dobrého, pokoušel se změnit černotu mé mysli, ale tak zarytě jsem bojovala proti všemu pozitivnímu, že jsem to nedokázala změnit ani s jeho pomocí.

„Zase přemýšlíš?“ zašeptal ospale Harry, když se konečně probudil z jeho hibernačního spánku, bylo nové krásné ráno, slunce se dostávalo skrze závěsy do pokoje a pokrývalo ho matným světlem, jenž se odráželo v Harryho očích, a dodávalo jim jakýsi zelenější nádech. Sledovala jsem jeho rozespalé já, snažil se zaostřit svým pohledem na okolní prostředí, ale byl stále ještě trochu mimo, proto se mu to příliš nedařilo, musela jsem se pousmát nad jeho roztomilostí. Přitulila jsem se k jeho teplému tělu, cítila jsem Harryho feromony probojovávající se k mým čichovým buňkám, hlavu jsem si uložila na jeho hrudi a poslouchala hlasitý tep, přičemž jsem zbytek jeho dokonalosti vnímala všemi možnými smysly.

„Ne, už ne,“ věnovala jsem mu krátký pohled a opět se podívala do jeho očí, byla to past, do které jsem se strašně ráda chytala, nemohla jsem z ní ven, ale pocity z tohoto zajetí byly snad to nejlepší, co jsem kdy měla možnost okusit. Usmál se a v ten okamžik se mi zastavilo srdce, jeho ďolíčky se probojovaly do krásných načervenalých tváří a tím podtrhovaly jeho ranní nevinnost, navíc při úsměvu odhalil i řadu krásně bílých zubů, v ten okamžik bylo jisté, že kdybych neležela na posteli, ležela bych na zemi kvůli podlomení kolen.

„Co chceš dneska dělat?“ zašeptal, čímž narušil to dokonalého ticho mezi námi, jeho hlas byl krásně sametový, i když byl stále poznamenán mírným chrapotem kvůli nedávnému spánku, na znak nevědomosti jsem pokrčila rameny a dále si užívala jeho přítomnost, nechtěla jsem vstávat, protože by to znamenalo přerušení kontaktu mezi námi, plánovala jsem v této poloze strávit minimálně následující hodinu. Jeho ruka putovala po mých zádech, něžně mě hladil a cosi pobroukával, jeho přítomnost na mě působila téměř magickými silami, náhle jsem se cítila strašně šťastná, na chvíli všechen pesimismus odpadnul a přišla jenom radost.

Připadala jsem si dost bipolárně, často jsem měnila svou náladu, nechápala jsem ty extrémní výkyvy, ale nemohla jsem jim předejít, byly součástí mé osobnosti, neustále jsem kmitala mezi těžkým pesimismem a radostí – ovšem tato pozitivní stránka nikdy nebyla příliš silná, možná jen v okamžiku, kdy Harry pečoval o mé rty, protože v ten okamžik mizel celý svět a existovali jsme jen mi dva – nic dobrého, nic zlého, prostě jen on a já.

„Chtěla bych to dnes zkusit. Znovu,“ zašeptala jsem do ticha a okamžik poté, co jsem to vyslovila, jsem si přála vzít to zpátky, byla to jen náhodná myšlenka, kterou jsem – k mému neštěstí – vyslovila na hlas, mohla jsem jen doufat, že Harry nebude vědět, o čem mluvím, a přeneseme se přes to, jako bych to nikdy nevypustila z úst. Opatrně jsem otočila hlavu, abych mohla spatřit jeho reakci, obočí měl mírně nakrčené a na tváři mu pohrával nejasný úšklebek, něco mezi nejistotou a radostí, ovšem nedokázala jsem to stoprocentně přiřadit ani k jednomu.