Chains (Cz ff - Harry Styles)

20. Stars

S povzdechem jsem si prohlédla množství tašek, které stěžovaly Harryho chůzi, nebylo jich moc, protože jsem naštěstí stihla většinu věcí zavrhnout, ale i tak toho nebylo málo, navíc mi Harry zakázal mu jakkoliv pomoct, což mě iritovalo, nelíbil se mi fakt, že on dělá všechno a na mě zbývá jen sledování.

„Půjdeme domů?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase, nesnášela jsem velkou společnost, ve které jsem strávila uplynulý čas, pomalu ale jistě jsem začínala ještě více nenávidět ohromná kvanta lidí, která se hrnula do obchodního centra, dokonce mi přišlo, že nikdo neodcházel, počet pouze stoupal.

Otočila jsem se Harryho směrem, začínala jsem si zvykat na to, co mi způsobuje, pokoušela jsem se ty pocity potlačit, ale byla jsem ráda, že je cítím, jelikož díky tomu jsem ignorovala okovy, má mysl se na ně nestíhala soustředit, avšak i tak jsem občas nevěděla, co z toho bych cítila radši.

Doufala jsem, že mé vyčerpání pochopí, což potvrdil přikývnutím, mlčky jsme kráčeli vedle sebe, přemýšlela jsem nad tím, co bude dál, nevěděla jsem, co se stane, jelikož Harry se mi ohledně tohoto tématu příliš nesvěřoval.  Věděla jsem, že nemůžeme zůstat takhle – sami dva v jeho domě, nechtěla jsem tak trávit čas, ne, že by se mi nelíbila Harryho společnost, dokonce jsem byla zvyklá na poměrně nudný život, jelikož se toho v domově moc nestalo, ale i navzdory tomu jsem chtěla všechno změnit, nelíbily se mi vazby na domov, všechno mi ho připomínalo, celý způsob života byla stále stejný.

„Nad čím přemýšlíš?“ vyrušila mě Harryho otázka, ani jsem si neuvědomila, že jsem nevnímala okolí, byli jsme daleko od houfů lidí, což byla potěšující okolnost, podívala jsem se na Harryho, který se nepřestával usmívat, přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že má tak pozitivní myšlení, věděla jsem, že se tak někdo narodí – vrozený optimismus není na škodu, ale i tak mi v nějakých chvílích přišel smutný, teď jeho nálada nenabírala záporných hodnot, ba dokonce neustále stoupala, toužila jsem po zjištění důvodu tohoto jevu, ale na nic jsem nemohla přijít.

„Nad tím, proč si pořád tak šťastný,“ řekla jsem upřímně, nebyla to otázka, ale doufala jsem, že pochopí mé záměry a odpoví mi, aniž bych se musela chovat vtíravě. Zhluboka se nadechl, avšak ani tento pohyb nedovolil koutkům úst poklesnout, stále vypadal šťastně a dalo by se říci i roztomile. V duchu jsem si nadávala, protože jsem v posledních chvílích přemýšlela pouze nad ním, byla to velká změna, dříve jsem přemýšlela pouze nad tím, jak se dostat z domova, poté, když jsem se konečně dostala pryč, jsem se zaměřovala na otázky a odpovědi, které odhalovaly mou minulost, teď jsem se zaměřovala na Harryho a upřímně jsem se bála, co bude následovat.

„Nejsem šťastný pořád… A proč být pořád skleslý a smutný? Nemám k tomu důvod, zvláště teď ne,“ upřel na mě jeho smaragdový pohled a zastavil se, mé nohy automaticky udělaly to samé, všimla jsem si jeho úsměvu, který se náhle zmenšil, avšak i tak byla radost naprosto čitelná z jeho obličeje, začala jsem si dávat dohromady, co řekl, nevěděla jsem, jestli myslel tím důvodem proč být šťastný mou společnost, ale nechtěla jsem nad tím nějak více tápat, trochu jsem se bála pravdy.

„A proč jsi pořád smutná?“ zeptal se se zájmem, nikdy bych nevěřila tomu, že někoho budou opravdu zajímat mé pocity, nikdy tomu tak nebylo, nestěžovala jsem si na to, protože jsem alespoň nikomu nepřidělávala starosti, naopak jsem se pokoušela všechno vyřešit sama, ale od té doby, co je se mnou Harry, snaží se převzat polovinu té tíhy na sebe, nechápala jsem jeho náklonost a i když byla sebevíce příjemná, pro vlastní dobro jsem se snažila ji ignorovat.

„Nevím… Je to spontánní, snad je to kvůli pesimismu nebo tak… Možná nemám vlohy k tomu být šťastná,“ napadlo mě, ale když jsem se zamyslela nad tím, co jsem řekla, přišlo mi to trochu absurdní, jak by někdo mohl mít vlohy ke smutku? Nikdy jsem neuvažovala nad tím, proč mám tak zatemnělou mysl, možná jsem to brala jako součást svojí povahy, něco, s čím jsem se narodila a s čím budu žít, nebo jsem to prostě jen neřešila, každopádně teď jsem Harrymu nedala rozumný důvod, což značilo i lehké pobavení črtající se v jeho tváři.