Chains (Cz ff - Harry Styles)

37. Definition of love

Jak plynuly dny, propadala jsem Harryho kouzlu čím dál tím více, mé pocity se bouřily se stále větší intenzitou, oddávala jsem se něčemu, co jsem nedokázala zastavit a vůbec jsem s tím nebyla spokojená, chtěla jsem mít pevnou půdu pod nohama, ale v Harryho přítomnosti tento požadavek nebyl plněn ani zdaleka. Navykla jsem si na docela obyčejný stereotyp, jednu chvíli jsem přemýšlela o tom, jak moc mám Harryho ráda, po chvíli začalo vyhrávat temno a já uvažovala nad tím, jestli je všechno, co dělám, tak správné, jak doufám. Nic se nedělo, neměla jsem žádné správy o tom, jestli můj otec hodlá zaplatit výkupné, nebo se u mě nezajímá stejně, jako tehdy, když jsem byla v domově.

Harry u mě trávil většinu času, moc jsme toho nenamluvili, ale byla jsem s tím spokojená, stačilo mi, když mě držel ve svém teplém a voňavém náručí, šeptal mi sladká slůvka nebo své rty využíval k lepším činnostem. Byla jsem tak ráda, že mám konečně někoho, kdo mě má opravdu rád, kdo se o mě stará a koho zajímá, jak se cítím, vždycky jsem tajně po někom takovém doufala, ale byla jsem tu pro sebe sama, což bylo v dobách temné mysli nesnesitelné.

„Sky," ozval se u mého ucha chraplavý hlas doprovázený horkým dechem, jenž dopadal na pokožku mého krku, která okamžitě reagovala husí kůží, pomalu jsem otevřela oči a na mých tvářích se okamžitě vyrýsoval úsměv, když jsem uviděla dva ohromující smaragdy, které se do mě vpíjely s takovou intenzitou, jako ještě nikdy předtím. Všimla jsem si roztomilých ďolíčků na jeho tvářích, milovala jsem, když se usmíval, znamenalo to totiž, že je šťastný – a v ten okamžik jsem byla šťastná i já. Věnoval mi krátký polibek předtím, než si lehnul vedle mě a přitáhnul mě k jeho pevné vypracované hrudi kryté tenkou vrstvou tmavého trička.

„Tvůj táta zaplatil výkupné, můžeme jít domů," pošeptal mi do ucha, načež mě jemně pohladil po tváři, čímž mě přinutil se mu opět podívat do očí, nemohla jsem odtrhnout pohled od jeho dokonalé tváře, marně jsem bloudila ve své mysli, abych našla někoho alespoň z poloviny tak okouzlujícího, jako byl Harry. Ve chvílích poetického uvažování jsem přemýšlela nad tím, jestli je Harry reálný, nebo je všechno to dobré, co mě konečně potkalo, jen nekonečný sen, ze kterého se v tom nejlepším probudím.

„Připrav se, budu tě čekat v autě před domem," ozval se ten nejkrásnější hlas předtím, než jsem ucítila teplé rty na těch svých, naše polibky nikdy nebyly nijak extra vášnivé a toužebné, snažili jsme se do nich dát co nejvíce pocitů a lásky, protože jsme oba dva měli dost problému s verbálním vyjadřováním. Jakmile Harry opustil pokoj, rychle jsem vstala a zamířila do menší koupelny, kde jsem se převlékla a trochu upravila, nikdy mi nešlo o to, abych byla ta nejkrásnější, tudíž jsem před zrcadlem nikdy netrávila století, vždy to byla záležitost jen několika krátkých minut.

Největší rychlostí, kterou jsem byla v ranním omámení schopná vyprodukovat, jsem se vydala po schodech dolů, nemohla jsem se dočkat, až opět ucítím vůni domova, těšila jsem se na les, protože i když mě z něj odvlekli – a tudíž by to mělo být pro mě spíše místo hrůzy a strachu-, stále jsem k němu cítila určité pouto. Rozrazila jsem vchodové dveře, ani jsem se nezaobírala loučením s Harryho otcem, nebyla jsem přeci host, ale vězeň, a rychle zamířila k Harryho autu – netušila jsem, jestli to vzrušení, které ve mně rostlo, bylo způsobeno vidinou toho, že budu doma, nebo toho, že budu s Harrym v malém prostoru. Posadila jsem se na místo spolujezdce a naposledy se podívala na dům, ve kterém jsem strávila přibližně dva týdny, i když jsem to místo proklínala až do posledního milimetru, nemohla jsem zapomenout na změnu pouta mezi mnou a Harrym, která vznikla právě díky únosu mé osoby.

„Těšíš se domů?" zeptal se Harry s úsměvem, když konečně nastartoval a vyrazil směrem domů, s nadšením jsem přikývla a sledovala cestu, která ubíhala kolem, les, kterým jsme projížděli, nebyl tak příjemný jako ten, který roste kolem našeho domu, byl mnohem temnější, i když bylo ráno, a obecně mi připadal cizí a chladný. Po chvíli jsem nebyla schopná soustředit se na cestu, místo toho jsem sledovala Harryho, jak pečlivě pozoroval a vnímal okolí s maximální přesností, já se, na rozdíl od něho, nedokázala pořádně na nic soustředit, jen okrajově jsem vnímala paralelní vidění. Nemohla jsem se nabažit toho pohledu – plně soustředěný Harry, jehož očka svítila snad jako nikdy předtím, a malý úsměv, který si pohrával s jeho rty, když zaregistroval, že se na něj dívám.