Chains (Cz ff - Harry Styles)

30. Wanna be mine

Při hlubokém dýchání se mi vzduch zaseknul v krku a očividně nehodlal pokračovat až do plic, snažila jsem se uklidnit, ale vůbec se mi to nedařilo, moje obvyklé metody zkratovaly stejně jako má mysl, která se nyní nedokázala na nic soustředit, dokonce ani na toho muže, který se považoval za mého otce. Párkrát jsem zakroutila hlavou, jako kdyby mě tento jeden pohyb dokázal vrátit do reality, zaostřila jsem na Harryho, který na mě hleděl s neskrývaným očekáváním, nevěděla jsem, na co oba dva čekají, ale jisté bylo, že je zklamu, protože v tento moment jsem nedokázala udělat nic, natož pak promluvit.

„Dcera?“ zašeptala jsem chraplavě, znělo to, jako kdybych přicházela o hlas, i když jsem se sebevíce pokoušela mluvit vyrovnaně, vypadala jsem spíše čím dál tím více vystrašeně, věděla jsem, že pokud se podobnému stresu budu vystavovat déle, zřejmě skončím na podlaze, avšak pokoušela jsem se udržet na nohou co nejdelší dobu, nechtěla jsem vypadat tak slabě, jak jsem se cítila. Přikývl na znak souhlasu, Harry se nehýbal, jen mě – téměř bez mrkání – sledoval, jako kdybych se právě měla rozpadnout a všechny střepy mého dosavadního já se měly rozehnat po celém domě, aby se již nikdy nedaly složit dohromady.

Mé srdce se drtilo, nikdy jsem si nepředstavovala, jaké to bude, až tátu uvidím, neměla jsem ani páru o tom, jak bude vypadat, nepřišlo mi, že bych mu byla nějak podobná – tedy až na oči, které byly téměř identické s těmi mými a propalovaly mě s takovým zklamáním a lítostí, kterou jsem pociťovala několik posledních let. Sklopila jsem pohled a několikrát se zhluboka nadechla, přičemž jsem sledovala svůj hrudník, jestli se opravdu nadzdvihává, jelikož mi nepřišlo, že by se mi do oběhu dostal kyslík, naopak, začínala jsem se více a více dusit, cosi mě sžíralo zevnitř a já to nemohla zastavit, jen jsem se bezbranně poddávala bolesti, která mi zakazovala myslet na cokoliv jiného.

Posadila jsem se na gauč vedle něj, nechtěla jsem mu být na blízku, ale byl v našem domě – u mě a u Harryho, i přesto, že jsem si nikdy nepřála, aby se se mnou setkal, tu teď seděl a vyčkával, co se bude dít dál, já na tom nebyla jinak, oba dva jsme čekali, kdo udělá první krok. Sledovala jsem Harryho postavu, když se pomalu blížil k východu, zřejmě nás chtěl nechat o samotě, ale já na to ještě nebyla ani zdaleka připravená, třásla jsem se více, než bylo obvyklé, můj dech se zkracoval a na několik okamžiků jsem si myslela, že mé srdce přestalo bít.

„Nechoď,“ zašeptala jsem, ovšem bylo jisté, že mě uslyší, teď by postřehl i špendlík dopadající na podlahu, ticho kolem bylo sžírající, plné nervozity a nevyslovených výmluv, ale nechtěla jsem to nijak pokazit, jelikož jsem si byla jistá, že kdyby začal můj otec – nechtěla jsem ho tak nazývat, ale neznala jsem ani jeho jméno – mluvit o minulosti, zřejmě bych pocítila bolest mnohonásobně vyšší než cítím teď, tušila jsem, že se dnešek nezaobejde bez zbytečně prolitých slz, ale celých těch 15 let v domově jsem je zadržovala, potřebovala jsem je dostat ven a byla jsem si stoprocentně jistá, že teď nastal ten správný okamžik, i když jsem se ještě před několika okamžiky pokoušela udržet své tělo na hladině klidu.

Kudrnatá hlava se otočila za mým hlasem, mohla jsem vidět bolest a naléhavost v jeho očích, ale doufala jsem, že se vrátí a bude vedle mě, netušila jsem proč, ale chtěla jsem ho mít vedle sebe – stávalo se to i kdysi, jen jsem si to nechtěla připustit, ale teď nebyl čas na hrdinství, potřebovala jsem někoho, kdo by mi stál oporou, dokud můj otec nezmizí. Pár dlouhými kroky se opět vrátil k nám, posadil se vedle mě a beze slov mě chytl za ruku, i tak malé gesto ve mně odpálilo ohňostroj pocitů, neměla jsem ovšem čas přemýšlet nad tím, jak moc příjemné to bylo, teď jsem se musela soustředit na muže, kvůli kterému chodím po světě, ale také kvůli kterému jsem trávila život v domově.