Chains (Cz ff - Harry Styles)

28. Euphoria

Okamžitě se mi do tváří nahrnula červeň, cítila jsem se opravdu trapně kvůli tomu, že jsem se nechala přichytit při činu, ani kousek mého já si nepřál, aby se o tom Harry dozvěděl, možná jsem se mu neměla hrabat ve věcech, ale touha po zjištění, co to bylo, byla bohužel silnější. Sklopila jsem pohled, abych nemusela čelit jeho dokonalým očím, připadala jsem si jako v domově, kde nás vždy, když jsme provedli něco špatného, kárali. Moc špatností jsem sice nenadělala, ale i tak jsem se občas dostala do podobné chvíle, ve které jsem se nacházela právě teď.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem a bylo mi opravdu líto, že jsem předtím nedokázala zastavit to pokušení, nechtěla jsem v jeho očích vypadat příliš zvědavá, ovšem tento čin mi zřejmě mou snahu překazil. Ticho, které po mé omluvě nastalo, bylo svým způsobem zničující, jelikož jsem nevěděla, co se mu honí hlavou, proto jsem netušila, zda je naštvaný, nebo se usmívá a nevadí mu to, ovšem neplánovala jsem zvednout hlavu, zřejmě bych nevydržela tíhu mé viny. Papír jsem položila zpět na stůl, stále jsem se pokoušela udržet oči u země, ale když mi Harryho tělo vytvořilo překážku v mé cestě do pokoje, musela jsem konečně čelit jeho pohledu.

Nervozita donutila mé zuby zarývat se do spodního rtu, špatnost této situace mi nedělala dobře, ale nevěděla jsem, jak to odčinit, ani jsem neměla ponětí o tom, jestli to Harrymu vadí nebo ne, jelikož v jeho tváři se zračilo něco mezi nadšením a lehkým zklamáním. Nechtěla jsem se ho ptát, jestli mu to vadí, protože jsem si byla téměř jistá, že odpověď by byla kladná, i já bych zuřila, kdybych mu psala dopisy plné krásných slov a citů a on by je našel dříve, než bych se odhodlala k tomu mu je dát. S mírnou bolestí v hrudi, způsobenou pocitem, že jsem ho zřejmě zklamala, jsem se vydala pryč z pokoje, abych mohla zalézt do postele a nejlépe v ní zůstat alespoň několik hodin, než bych přišla na to, jak se mu dostatečně omluvit.

„Počkej… Tady máš alespoň ten první,“ zašeptal a než jsem stihla minout dveřní rám, vtiskl mi do ruky plně popsaný papír, podle jeho slov bylo jasné, že se jednalo o první, úvodní list, který by mé oči měli číst jako první, ovšem kvůli mé zvědavosti se tak nestalo. Přikývla jsem a rychlým krokem jsem zdolala schody k mému pokoji, do kterého jsem okamžitě vtrhla, zhluboka jsem se nadechla a s výčitky svědomí jsem se usadila na postel, abych si mohla přečíst začátek jeho, zřejmě dlouhé lajny, dopisů.

Milá Sky,

konečně jsem tě našel, ani nevíš, jak dlouho mi to trvalo, ale jsem rád, že jsem to už dávno nevzdal, protože jinak bych ti tohle nikdy nemohl psát. Nemáš ani ponětí o tom, jak moc skvěle jsem se cítil, když jsem tě poprvé uviděl, i když jsi vyrostla, věděl jsem, že jsi to ty, byl jsem si jistý víc než kdy jindy, tvé chování mě sice poměrně ranilo, ale tvá přítomnost to léčila.

Sky, jsi pořád stejně nádherná, ve tvé přítomnosti se cítím výjimečně, i když si tě pamatuju z doby, kdy jsi byla ještě malá, pořád k tobě cítím to samé. Nevím, co to je, nevím, kdo by mi s tím poradil, ale jedno je jisté – je to snad ten nejlepší pocit, jaký jsem za svůj život měl možnost okusit. Když jsi seděla na parapetu v domově, bylo mi tě tak líto, věděl jsem moc dobře, co to znamená cítit se nechtěný, ale Sky – ty nejsi nechtěná. Nechci tady psát o tvých rodičích, protože, ač je to bolestivé, oni to zřejmě nechtějí, ale já ano, já tě ne jenom chci, ale potřebuju.

Kdybych ti všechno mohl hned říct, bylo by to jednodušší, ale nechci na tebe tlačit, i tak jsi byla dost vyplašená, snažila ses mě zbavit, jenže já tě nedám, Sky, teď už ne. Když jsem přijímal práci pomocníka v domově, věděl jsem, že jestli odejdu, bude to jedině s tebou, nechci tě už nikdy nechat jít, protože to prázdno, co jsem kvůli tobě cítil, bylo tak zničující, že si nejsem jistý, jestli bych ho teď vydržel. Už nikdy ode mě neodejdeš, Sky, doufám v to, protože jestli ano, nevím, na co jsem posledních několik let přežíval – ano, nenapsal jsem ‚žil‘, protože život to nebyl.