Chains (Cz ff - Harry Styles)

31. Can I kiss you?

Pouhá dvě slova, devět písmen vyslovených jeho dokonale chraplavým hlasem, způsobila zástavu mého srdce a zatemnění mé mysli, nevěděla jsem, zdali po mě chce odpověď, nebo to bylo jen řečnické, nechtěla jsem jen trapně mlčet, ovšem neměla jsem se ani k tomu, abych prolomila ticho, které obalovalo okolní prostředí a odnášelo jakýsi pocit komfortu, který jsem ještě před pár minutami pociťovala. Pokoušela jsem se uklidnit několika krátkými nádechy, ovšem pokaždé, když se mi dech zasekl v krku, jsem si uvědomila, jak nemožné je mé přání, v jeho přítomnosti jsem se vždy cítila nesvá, jenže teď to bylo navíc znepříjemněno faktem, že jsem nevěděla, jak dál pokračovat v konverzaci, nebo jestli vůbec pokračovat.

„Někdy určitě ano,“ zašeptala jsem téměř neslyšně, i pro mé uši nebylo snadné pochytit vše, co jsem vyslovila, neměla jsem ani ponětí o tom, jestli to slyšel, ovšem opakovat jsem to nechtěla, doufala jsem, že to nepostřehl a pokud ano, bude se chovat, jako bych to nikdy nevyřkla, protože teprve až po vyslovení jsem si uvědomila, jakou sílu ta slova mohou mít. Velmi opatrně jsem zapojila svaly, abych se mohla podívat na jeho krásný obličej, zkoumala jsem každý detail, který naznačoval jeho pocity, ale nedokázala jsme vyvodit nic, co by mi jasně naznačovalo, zdali mou odpověď slyšel, nebo ne.

„Nechceš se podívat na film?“ zeptal se, z jeho hlasu byl slyšet ryzí úsměv, jako by ani část jeho já nebyla poseta bolestí, z očí mu opět šlehaly jiskřičky, které do mého nitra přinášely zvláštní pocit uspokojení, který jsem si nijak racionálně nedokázala odůvodnit. S úsměvem jsem přikývla, brala jsem to jako příjemnou možnost odreagování, navíc – i když jsem si to nechtěla připustit -, mé já toužilo po Harryho přítomnosti, líbilo se mi, jak blízko u mě byl, ten pocit, který mě lapil, když se Harry byť i jen kouskem jeho těla dotkl toho mého, byl nepopsatelný a já si na několik málo okamžiků přála, aby přetrvával.

„Na co by ses chtěla podívat?“ otočil se ke mně, když stál u stolku pod televizí, kde se přehraboval mezi filmy, nechtěla jsem se dívat na nic konkrétního, protože ať už by pustil cokoliv, věděla jsem, že bych se tomu nikdy stoprocentně nevěnovala, jeho přítomnost mě nutila myslet jenom na něj, byl jako opačný pól magnetu, lákal mě k sobě neviditelnou silou a ani o tom neměl zdání, za což jsem byla nehorázně vděčná. Jakmile jsem si představila, co by dělal, kdyby zjistil, jak se v jeho přítomnosti cítím, musela jsem se několikrát štípnout, abych se ujistila, že to nebylo reálné, jelikož to vždy skončilo katastrofou, které jsem se obávala.

Už jednou jsem ztratila někoho, na kom mi záleželo – ano, na Harrym mi záleželo, i když jsem si to nechtěla přiznat -, tehdy jsem sice ještě tak úplně neměla rozum a ani jsem nevnímala okolí, ale postupem času jsem vyrostla a pochopila, jakou díru do mě moji rodiče vypálili, když mě nechali na pospas dětskému domovu, jenž byl plný nechtěných. Párkrát jsem tehdy doufala, že se pro mě vrátí, že budu šťastná a stejná jako všichni ostatní, ale postupem času mi došlo, že mé sny zůstanou v mé hlavě, že rodiče se nikdy nevrátí. Tehdy bych kvůli tomu probrečela i měsíc, ale teď jsem mohla být jedině ráda, protože jen díky tomu, že jsem tam čekala celý svůj život, jsem potkala Harryho.

I když to znělo sebevíce absurdně, byla jsem ráda, že mě našel, konečně se objevil někdo, kdo o mě opravdu jevil zájem, líbil se mi pocit jistoty, že mě jen tak neodhodí, jako to udělali ti, kteří mě zplodili, u něj jsem si mohla být jistá, že si mě alespoň váží – což bylo patrné i z jeho dopisů, které jsem si schovávala pod polštářem. Ještě stále jsem plně nepochopila význam jeho inkoustu, ale doufala jsem, že mi to jednou vysvětlí, nechtěla jsem to probírat teď, už tak jsem byla příliš psychicky vytížená z návštěvy otce – a to jsem mu řekla jen pouhých pár vět.