Chains (Cz ff - Harry Styles)

8. Doomed reality

Prudce se mi rozbušilo srdce, byla jsem ochromená jeho slovy, ale pokoušela jsem se to nedat najevo. Stoupala do mě bolest ze ztracení jediné osoby, se kterou jsem komunikovala, ale hlavně z toho, že Harry stál poblíž mě, možná se mě i dotýkal, ale já nedokázala vnímat okolí, mé myšlenky ubíhaly směrem jedné malé holčičky, která mě chtě nechtě měla opustit.

„Ne,“ zašeptala jsem do ticha, slyšet byl jen můj přerývavý a nepravidelný dech, já slyšela i rychlý tlukot srdce, ale předpokládala jsem, že Harry to neslyšel.

Rychle jsem se postavila, nevnímala jsem to, že nedokážu pevně stát na nohách, musela jsem se k ní dostat, vidět jí a říct jí, že jí neopouštím, i když ve skutečnosti ona opouštěla mě.

Ne, že bych Lily nepřála novou rodinu, vždycky jsem si představovala, jak by asi vypadala, kdyby byla zapojená v normálním světě, kdyby měla své rodiče, ale byla jsem příliš majetnická vůči její osobě, měla jsem jí až příliš ráda na to, abych jí nechala jít, ovšem bolel mě ten fakt, že na mě to nezáleží, že já s tím nic nemůžu udělat.

Rychlými kroky jsem se dostala ven z pokoje, hlava se mi točila a viděla jsem rozmazaně – ani jsem nevěděla, čím to bylo způsobeno, jestli tou neskonalou bolestí hlavy nebo tím, že se mi oči začaly plnit slzami.

Srdce se mi pomalu ale jistě začalo rozpadat, ne, že bych Lily milovala, ale byla to jediná osoba, se kterou jsem tu trávila čas, se kterou jsem si povídala, i když jen trochu. Občas jsem byla zaskočená tím, že jsem si vybrala právě ji, ale její kouzlo mě magnetizovalo, byla jako moje malá sestra, a teď měla odejít…

„Lily,“ vydala jsem tišší hrdelní zasténání, pokoušela jsem se ignorovat okolí a dařilo se mi to, jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byla malá holčička, která stála před kanceláří ředitelky, ruce měla kvůli nervozitě propletené za zády a její oči sledovaly dveře, které se náhle otevřely.

Stála jsem jen pár metrů od ní, viděla jsem to, co se dělo, ale nedokázala jsem se pohnout, nedokázala jsem udělat nic, měla jsem otevřenou pusu, ale nedokázala jsem mluvit.

Jen jsem zírala na to, jak nějaký pár lidí – ani jsem pořádně neviděla, jak vypadají, na to jsem měla až příliš rozmazané vidění – odvádí Lily.

„Ne,“ měl to být křik, ale nepovedený pokus se přeměnil na zachraptění v podobě šeptu. Rychle jsem překonala mezeru mezi námi a vtáhla Lily do objetí, vzlykala jsem jí do ramene, přičemž jsem klečela, abych se výškou vyrovnala jejímu drobnému vzrůstu.

„Sky, pojď,“ vybídl mě Harry, ale já odmítala pustit Lily z mého objetí, ještě bylo příliš brzy na to, aby mě opustila, příliš brzy na to, abych byla bez ní.

Okolí jsem vnímala jen matně, všechny mé smysly a přemýšlení se ubíraly jen a jen směrem té malé holčičky, která se ke mně otočila zády a ruku vložila do velké dospělácké dlaně patřící muži, jenž držel tašku s jejími věcmi.

Naposledy se otočila a věnovala mi svůj typický kouzelný úsměv, i přes všechnu bolest a slzy jsem se také usmála, nechtěla jsem, aby se trápila.

„Sky, to bude v pořádku,“ ozval se chraplák u mého ucha a jeho majitel mě otočil čelem k němu. Nebude, nebude to v pořádku, právě odešla, Lily…

Dvojnásobná bolest způsobená okovy a odchodem Lily mě paralyzovala, byla jsem vtáhnuta do teplého a zřejmě bezpečí nabízejícího objetí, ale na mě to mělo přesně opačné účinky, možná proto, že to byla Harryho vůně, která mě obklopovala, Harryho dech, který dopadal do mých vlasů.