Chains (Cz ff - Harry Styles)

46. Only him

Celkem rychle jsem se vyrovnala se zklamáním, které mi přinesla matka, bála jsem se toho, že mě mírná deprese z jejího odmítnutí bude pronásledovat dlouhou dobu, ale během několika krátkých dnů jsem na to zapomněla, jako by mi nikdy nenapsala. Chtěla jsem si jí vymazat z paměti, bylo to sice těžké, protože které dítě by chtělo zapomenout na svou vlastní matku, ale dokázala jsem se přes to přenést, zřejmě ta lehkost mého srovnání se s danou věcí byla způsobena tím, že jsem k ní nepřechovávala nijak pevné pouto, byla to prostě jen osoba, díky které jsem žila, nic víc.

Drtivou většinu času mi dělal společnost Harry, snažil se mě navést na jiné myšlenky různými aktivitami, často jsme koukali na romantické komedie či jiné filmy bez pointy, během nich jsem dokázala krásně filtrovat své myšlenky a tím si pročistit mysl. Neměl ani ponětí o tom, že všechno, co mi stačilo k dobré náladě, byl on sám, možná si mou mírnou depresi pokládal za vinu – nechtěla jsem, aby se kvůli mně cítil nějak špatně, proto jsem se snažila o potlačení mírného pesimismu, který byl stále schovaný hluboko v mé mysli.

Začala jsem přemýšlet nad smyslem života, ne nad tím, proč tady vlastně jsem, proč dýchám, spíše jsem se zaměřila na to, jak bude můj život dále pokračovat, co budu dělat, jelikož jsem ani nedokončila školu, tudíž jsem neměla nijak závratně obrovskou škálu možností. Chtěla jsem se na to zeptat Harryho, ale nepřišlo mi, že by se někdy objevila ta správná chvíle, navíc jsem tomu nepřikládala nijak velkou důležitost, nechtěla jsem se zabývat budoucností – dokonce ani minulostí, chtěla jsem žít jen tím, co je.

Pomalu ale jistě jsem se začala dostávat do kůže normálního člověka, sice část mé mysli věnovaná minulosti byla stále pošramocena, ale už jsem si nepřidala jako outsider, jen jsem prostě nezapadala do konkrétních rozměrů společnosti. Uvažovala jsem nad tím, kolik lidí se stejným smýšlením chodí po světě, aniž by někdy vstoupili do dětského domova, kolik z nich se utápí v imaginárním smutku, který si sami způsobují. Já si to nevybrala, rozhodli za mě rodiče, kteří očividně nechtěli, abych někdy v životě byla šťastná – ale nepodařilo se jim to, v posledních dnech, zvláště pak v těch, které jsem trávila s Harrym, jsem si připadala jako jeden z nejšťastnějších lidí na světě.

Rozhodně jsem neměla všechno, co jsem mohla mít, kdyby si mě rodiče nechali, ale nic mi nechybělo, neměla jsem ani ten nejmenší pocit, že by mi něco scházelo, stačil mi Harry a jeho pozitivní nálada, víc jsem toho k životu nepotřebovala. Možná bych vlastně měla být ráda za to, že jsem byla v dětském domově, protože jinak bych byla naprosto dokonalý rozmazlený fracek, který by zřejmě nikdy nepotkal Harryho, nelitovala jsem ničeho, co se stalo v mé minulosti, brala jsem to jako součást sebe samé, kterou prostě někdo napsal – sice jsem to nepsala já, ale ten inkoust nešel vymazat. A já se za něj nestyděla.

„Nechceš jít dneska nakupovat?“ zeptal se Harry během snídaně, tázavě jsem zvedla obočí a na chvíli zastavila veškeré pohyby svého těla, uvažovala jsem nad odpovědí, nechtělo se mi chodit ven, počasí venku bylo sice krásné, ale jakmile by kolem bylo velké množství lidí, už by to tak super nebylo. Párkrát jsem zamrkala, abych se opět vrátila do reality, uvažovala jsem nad všemi pro a proti, možná by bylo přeci jen lepší konečně zase někam jít, poslední týdny jsme trávili převážně doma nebo v lese, nevídala jsem nikoho jiného než Harryho – ale nevadilo mi to, nikdy jsem na společnost ostatních nebyla zvyklá.

„Klidně,“ usmála jsem se, všimla jsem si obrovského pokroku, který jsem od svého odtržení z domova udělala, dříve se mnou Harry téměř musel zápasit, abych vůbec vyšla mezi lidi, teď jsem šla téměř dobrovolně napospas velké mase lidí, kteří si zřejmě opět neušetří několik pohledů plných zvídavosti a někdy i otrávenosti. Nechtěla jsem být tak izolovaná od okolního světa, ale měla jsem pro to jakýsi přirozený smysl, i v domově jsem se většinou vyhýbala novinkám ze širého okolí a tehdy jedinou věcí, která mě spojovala se zbytkem civilizace, byla škola, ale ani tam se nejednalo o zářné příklady zajímání se o venkovní svět. Ne, že by mi to bylo ukradené, jen jsem věděla, že o mě okolí neprojevovalo zájem, proto jsem mu to vracela se stejnou silou úderu.