jak ti teď muzu věřit?

26.

I: maminko, tatínku!
začala nás budit Isabelka časně z rána
T: pssst, Izi ticho, copak se děje?
rekla jsem šeptem, abych nevzbudila Janka a posadila se
I: já se nudim, vy hrozně dlouho spite!
Podívala jsem se na hodiny a bylo par minut po šesté
T: je ještě málo hodin, nechceš jit spinkat sem k nam?
I: ne! mám už hlad!
mezitím, co já septala, tak Isabelka moc na svém hlasu nešetřila
T: fajn! Utikej do obýváku, já ti mezitím nachystam oblečení
Protáhla jsem se, unaveně se zvedla z postele a vzala sobě i malé oblečení. Měla jsem plné ruce a nic moc přes ně neviděla, ale na dvakrát nepůjdu!
I: mami honem!
Volala na mě. Byla jsem strašně utahaná, ale proste jsem jit za ni musela. Jenže v momentě, kdy jsem šla po schodech a zívla si, tak me tělo ucitilo, jak padá na pevné dřevěné schody. Bolelo to jako čert
I: maminko, jsi v pořádku?
Dobehla ke mně malá, jenže ja nebyla schopna ji odpovědět přes tu bolest
I: tatinkuuu!
Slyšela jsem za sebou kroky a následně me oci spatřily Janka
J: sakra co se stalo?!
Příběhl ke mně
T: to nic, bude to dobry
Odpověděla jsem, když přestala ta největší bolest
J: na to zapomen! Volám sanitku
T: prosimte, nikam nevolej! Jen mi to podjelo
Přes veškerou bolest jsem se nějak postavila na nohy
J: Týno mohla sis něco zlomit
T: kdybych si něco zlomila, tak nestojím
Zasmála jsem se a udělala krok, při kterém mi ale celým tělem projela ostrá bolest, a tak jsem tiše sykla, čehož si samozřejmě Janek všimnul
J: tak to né, jestli nechceš sanitku tak tě do nemocnice odvezu sám, ale doktor tě musí vidět
T: Janku prosímtě klid, nic mi auuuu-neni
Opět jsem se bolestivě chytla za žebra
J: to vidím, Isabelko běž si pustit pohádku, zavoláme tetě Monče, aby tě přišla pohlídat, zatímco budeme s maminkou u doktora, jó?
I: dobře
Usmála se a odcupitala. Já pak zavolala Monice a po posledním marném pokusu přesvědčit Janka, že mi nic není, jsme vyrazili do nemocnice. Tam si mě vzala na starost taková mladá doktorka, která mi nechala udělat snad dvacet vyšetření. Byla ještě starostlivější než můj Janek... Nakonec zjistila , že jsem jen potlučená a krom několika modřin a lehce naražených žeber mi nic není, a tak si mám jen doma odpočinout
T: vidíš, já ti říkala, že jsem v pořádku, nesmíš se o mě tak bát
Řekla jsem Jankovi v autě cestou domu
J: já vím, jen mi na tobě prostě záleží a nechci, aby ti něco bylo
Řekl trochu posmutněle, načež jsem ho chytla za ruku, kterou měl položenou na řadící páce a povzbudivě mu odpověděla
T: tohle zas já už vím, a děkuju ti za to