jak ti teď muzu věřit?

59.

T: co tady děláš? Myslela jsem, ze už me nebudeš chtít vidět..byla jsem na tebe fakt hnusna a měl bys na to právo
rekla jsem mu upřímně, on neváhal ani sekundu a jeho ruky chytly ty mé
J: blaznis? Lasko, já ti rozumím, bojis se o NAŠI dceru, ale to já taky
T: já vím..
Vydechla jsem a podívala se z okna
J: ale kvůli tomu tu nejsem. Mám pro tebe dobrou zprávu!
Nechapavě jsem se podívala na jeho šibalský úsměv
J: Isabelka... už se probudila a mám ti od ni vzkazat, ze te má moc rada. Už za ni můžou i návštěvy!
T: děláš si srandu?!
Mé oči se rozzářily a já začala štěstím brecet
J: nedělám! Opravdu, už je vzhuru a jen čeká, než za ni dojdes
T: t-takže je v pořádku?
rekla jsem ufňukaně
J: ano, je!
Natahla jsem ruky, díky čemuž jsem kvůli bolesti lehce sykla, ale i přesto ho obejmula
T: nemůžu tomu uverit..
rekla jsem mu do ramene, mlceli jsme, ale já se potom odtahla
T: asi za ni nemůžu, že?
J: bohužel.. mohla bys ohrozit sebe, Isabelku i to malé
I přesto, že jsem byla šťastná, ze je Isabelka v pořádku mě to hodně zavolalo, což Janek poznal
J: vydrž.. na nočním stolku mas telefon, příprav si ho
Napadl ho nějaký napad, protože odbehl a dle jeho radostneho výrazu šlo vidět, ze i já budu z toho mít radost
Neměla jsem nejmenší tušení co ho napadlo, byla jsem unavená, vyčerpaná, ubrečená a můj mozek nefungoval, tak jak bych potřebovala, takže mi to nedošlo do doby, než mi zazvonil telefon a ukázal se mi WhatsAppový profil Janka. Okamžitě jsem hovor přijala a na druhé straně uviděla Isabelku. Byla na jipce, na přístrojích, bledá a unavená, ale nekašlala, a nedusila se, a to mi dávalo naději na lepší zítřky
T: jak ti je beruško?
I: líp. Ještě jsem unavená, a občas kašlu, ale už to není tak hrozné
T: to je moc dobře. Teď si pořádně odpočineš, a až to půjde, tak se vrátíme domu, ano?
I: anooo prosím!
T: spinkej miláčku, ať si brzy v pohodě
I: tak dobře. Mám tě ráda maminko
T: já tebe, strašně moc!
Zavěsila jsem hovor a po tváři mi stekla slza. Slza štěstí, že je Isabelce lépe, ale i slza smutku, že je moje malá holčička v nemocnici, a já jí nemohou nijak pomoc

V nemocnici jsem strávila ještě tyden a Isabelka o 2 dyl, bříško mi rostlo krásně, právě ze až moc, o hodně víc než s Isabelkou, ptala jsem se na danou věc i doktora, ale ten rekl, ze to je naprosto normální a mně spadl kamen ze srdce. A to rizikové tehotenstvi? Není to tak hrozné. Jen vůbec nesmím pracovat, nijak se vyčerpavat a nestresovat se, takže vlastně nic nového.

Byl pátek, 15:00 a my přijeli s Isabelkou do našeho bytu, zrovna ji propustili
I: já se tak těším na pana krasnoočka!
Krasnoočko je její velký pes s modrýma očima, proto krasnoočko, bohužel jsme ho do nemocnice vzít nemohli, z čehož byla malá dost smutná.
Vylezli jsme všichni 3 z auta a Isabelka se hned rozebehla k bytu mezitím, co my jsme ji vzali věci. Jenže Isabelka si neuvedomila jednu věc
I: tatiiiii pojď otevřít!
Zkrizila ruce na prsou a vtipně zadupala, hned jak ji Janek odemkl, tak neváhala ani sekundu a běžela za panem Krásnoočkem.
T: a od tohoto okamžiku ji nikdo neviděl
rekla jsem s humorem. Zbytek dne probíhal dost odpocinkově, vybalili jsme Isabelce tašku, co v nemocnici měla a ona si cely den hrala