jak ti teď muzu věřit?

40.

P: takže nevíte kam třeba běželi?
Nebyla jsem schopna nic říct
J: prohledejte prosím vše.. zaplatím vám za to kolik chcete, jen prosím už Tynu nechte být a najdete malou
P: jen poslední otázka.. co měla malá na sobě?
J: růžové saticky?
Řekl nejistým tónem hlasu Janek, já však věděla, že to není pravda
T: bílé publikované saticky, světle modré boticky a-a...rozepinajici mikinu stejné barvy jako boticky..
rekla jsem pomalu na jeden nádech a opět zaborila hlavu do Jankovy hrudi
J: můžeme vám nějak pomoct?
Podíval se Janek na policajta
P: Ne! Zkuste co nejméně chodit po nějakých malých uličkách, lesech a hlavně pro slečnu, dohlednete ať nechodí sama. Nevíme, co od nej můžeme čekat.
J: dobře
P: a zvažte, jestli by nebylo dobré zajít se slečnou Popelkovou do nemocnice, aby jí lékaři dali něco na zklidnění
J: nebojte, postarám se o ní. Dejte vědět kdyby jste něco našli
P: samozřejmě, zatím nashle
J: děkujeme, nashledanou
Policisté odešli a my ještě chvíli seděli na lavičce. Stále jsem měla hlavu zabořenou v Jankově hrudi a vzlykala jsem. Janek měl jednu ruku položenou na mé hlavě a druhou na zádech a snažil se mi všemožně pomoc
J: Týnko, nechceš k lékaři, aby ti dal něco na uklidnění?
T: nechci, musím být při smyslech kdyby se něco dělo
J: a promluvit si s někým odborníkem?
T: já nejsem magor Janku!
J: to netvrdím, jen by se ti možná ulevilo.... Snažím se jen najít řešení, jak ti pomoc
T: já vím, a děkuju, nechci být zlá... Jen dokud nebude malá zpátky, v pohodě to nebude
J: oni ji najdou..
T: a co když ne?! Nebo co kdyby už byla-
Při te představě se mi opět zlomil hlas a já začala neskutecne brecet do Jankovy hrudi
J: takhle nemluv, on ji nic neudělá!
T: a jak si tím můžeš být tak jisty?!
Zarvala jsem po nem
T: já jsem hrozná matka
Silněji jsem si Janka dala k sobě
J: lasko, nejsi. Nemůžeš za to. Ona se najde a bude v pořádku
Mou hlavu dal tak, abych viděla do jeho oči, dívali jsme se navzájem do nich a já byla trosku víc v klidu. Prstem mi utřel slzy a lehce jsme se oba pousmali
J: pojedeme domů? Mám tady auto.
T: j-já nevím jestli to zvládnu..
J: budu s tebou
T: t-tak dobře...
Zvedli jsme se a pomalým krokem se vydali k Jankovu autu. Byla jsem hrozně slabá, Janek mě celou dobu musel podpírat. Domů jsme dojeli v naprostém tichu. Vešli jsme do bytu a Janek šel do kuchyně vařit čaj. Já jsem si vlezla k Isabelce do pokoje, a se slzami v očích jsem se přitulila k obrovskému medvědovi, který jí patřil. Dopadla na mě hrozná úzkost. Moje malinká holčička je někde sama s tím kreténem a já jí nemám jak pomoc. Nemohla jsem zastavit pláč, i přesto, že už jsem za dnešek vybrečela nespočet slz... Za chvíli se otevřeli dveře a stál v nich Janek a ustaraným výrazem. Očima plnýma bolesti jsem se na něj podívala
J: Týnko, pojď do obýváku, máš tam čaj, tady to není nejlepší
T: já chci být tady.... Chci zpátky svoje dítě
J: najdou jí, neboj se
T: co když né? Co když s ní odjel někam do ciziny a já už jí nikdy neuvidím?
Při těch slovech se mi po tváři spustily nové slzy