jak ti teď muzu věřit?

58.

Byl jsem z toho zničený. Vím že má strach, a neovládá své emoce, takže si to nesmím brát osobně, ale to, že si myslí, že se o naší holčičku nebojím mě zabolelo. Přeci jen už jsme spolu byli rok, a já Isabelku beru jako svojí vlastní, nehodlám mezi ní a tím malým, kterého s Týnou čekáme, dělat žádné rozdíly, budu je milovat oba stejně. Doktor mi řekl, že si můžu jít odpočinout domů, a nebo že mě odpoledne vezme za Isabelkou, tak ať klidně zůstanu. Rozhodil jsem se neodcházet, co kdyby mě Týna potřebovala? Pak by si vážně myslela, že mi na nich nezáleží, a to nechci.

Pohled Týny:
Když Janek i s doktorem odešli, začala jsem na novo brečet. Ano, vím, chovám se jako kráva, ale ten doktor evidentně nemá absolutní tušení, o tom jak se cítím! No a Janek?... U toho jsem to asi vážně přehnala, ale na druhou stranu o mojí dceru se nikdo nedokáže bát víc než já, tak ať mi netvrdí jaký má strach. Teď bych ho ale chtěla tak moc u sebe. Jsem hloupá, že jsem ho odehnala

Pohled Janka:
Sedel jsem skoro nehybně na chodbě před Tyny pokojem a čekal na nějaké nové informace od doktora, který po nějaké době došel
D: pane Linharte?
J: víte něco nového?
řekl jsem nedočkavě
D: ano! Vaše dcera se probudila, není už v umělém spánku. Sice ji stále musíme podávat kyslík a ona musí být na kapačce, ale i přesto, že je tak slabá, můžete jit za ni.
J: t-takže to opravdu zvladne?
D: přesně tak. Je na jip 3, sestra o vás ví
Rozzářily se mi oči, já doktorovi rychle poděkoval a běžel za Isabelkou. Musel jsem si ještě oblect takový "plášť" kvuli bakteriím, ale během chvíle jsem byl u ni
I: tatínku!
rekla, když jsem došel do pokoje a šel za ni, ji obejmout
J: jsem tak rad, že jsi v pořádku princezno moje!
I: a tatínku, co se stalo? Proč jsem tady a proč mas na sobě ten kostým?
zeptala se zvědavě
J: víš.. jsi vážně nemocna princezno, tak jsi v nemocnici.
Chvíli mlčela a následně se opět zeptala
I: a kde je maminka s miminkem?
J: ti jsou ve vedlejším pokoji..
I: takže jsou taky nemocní?
J: né to né, jen maminka o tebe měla strach, a tak se tady vyspinkala aby ten strach neměla a nevadilo to miminku, víš?
I: aha... A mohla by přijít?
J: přijde, ale až později, k tobě teď moc návštěv nemůže, aby jsi brzy byla úplně v pořádku, a hlavně maminka od tebe teď nemůže nic chytit, to by bylo nemocné i miminko, a to nechceme
I: to né no, tak já počkám až mi bude líp, a pak se uvidíme
J: rozumná holka. Já za tebou ještě přijdu, teď musím za maminkou, ano?
I: tak dobře... a tatí!
J: ano?
I: řekni mamince, že jí mám ráda
J: řeknu
Pohladil jsem jí po hlavičce a šel za Týnou. U jejích dveří jsem zaklepal a pak opatrně otevřel, kdyby třeba spala... byla vzhůru a měla ubrečené oči. Šel jsem k ní, ukázal jsem na židli vedle postele a ona kývla. Sednul jsem si a ustaraně jsem se na ní podíval

Pohled Týny:
V jeho očích byl vidět smutek a bolest, asi jsem to přehnala...
J: jak ti je?
Zeptal se posmutněle. Bože Týno, ty jsi taková kráva!
T: je to lepší děkuju
Usmála jsem se na něj, a on mi úsměv opětoval, ačkoliv v tom jeho pořád byl náznak bolesti. Proč já jednou nejdřív nepřemýšlím než mluvím...