Wattpad? Wattpad.

Part 18

„Cože? Promiň, neslyšela jsem tě."

„Jestli máš zítra čas, že bych objednal kino."

„Ne! Stačila by procházka. Přece jsi chtěl ukázat Wimbledon, a lidí tam je málo. Spíše starší, takže by tě nemuseli ani poznat."

„Dobře." Usměje se.

„Není ti zima?" Upřímně? Ano, je mi zima.

„Není." Pípnu a usrknu si z kelímku.

„Vážně ne? Můžu ti dát svoji mikinu." Nabídne se mi.

„Ne Harry, je to v pořádku." Usměju se. Přitáhne si mě k sobě, že ho málem poleju kávou. Jsem na něm natlačena a on má svou bradu na mé hlavě.

Když by mě před tím nepolíbil, myslela bych si, že jsme nejlepší kamarádi.

„Co se tak šklebíš?" šťouchne do mě.

„Cože? Nic." Najednou cítím jeho ruku pod mým žebrem a lechtá mě. Jsem děsně lechtivý člověk, takže se stane to, že upustím kelímek plný kávy na jeho kalhoty a strašně moc ječím.

Když vidím, jak přestal a jeho výraz, když má kávové kalhoty, začnu se strašně smát. Zvedám se od něj z lavičky, stojím před ním a topím se ve smíchu, že mě bolí břicho.

„Něco vtipného?" jeho hlas je tak vtipný.

„Ne nic." Začnu se opět smát a nedokážu přestat.

Přistoupí ke mně a přitiskne si mě na sebe, že se smíchem dusím v jeho hrudi. Takhle mě přece neumlčí.

„Harry!" mumlám, ale asi mi nerozumí.

„Kvůli tobě mám kafe na kalhotách." Zašeptá mi u ucha a uvolní svůj stisk.

„Kvůli sobě!" uchechtnu se a všechny vlasy mu přehodím na druhou stranu.

„Chloe! Co to děláš?" říká se smíchem. Uff!

„Hraju si?" Přijdu si jako opilá. Jen se směju.

„Zavři oči." Řeknu mu. Využiju těsnou blízkost lavičky přímo za ním, vylezu na ni a opatrně mu skočím na záda.

Jestli jsme právě nespadli, jsem dobrá!

Jeho ruce mě okamžitě uchopují a přidržují na zádech. Stojí v mírném předklonu a já se docela bojím, že mě upustí, i když vlastně není kam.

„Už by to chtělo jen selfie tyč a vyfotit se." Uchechtnu se a znovu svojí rukou rozcuchám jeho vlasy.

„Chloe, já tě nesnáším." Setřese mě opatrně dolů a už si rovná vlasy.

„Počkej, a já myslela, že místo pečovatele o své vlasy ve vaší skupině zabírá Zayn." Uchechtnu se a jeho urovnané vlasy znovu rozcuchám.

„Hahaha." Beru svoji kabelku z lavičky, dávám si ji přes rameno a beru ho za ruku.

„Nevím, jestli tě v tomhle pustí do metra." Uchechtnu se.

Cesta na metro nám trvá jen pár minut, protože jsme v centru. Celou dobu se držíme za ruce, ale přijde mi, že už blbneme jako nejlepší kamarádi. Měl jen potřebu mě políbit nebo to, že mě má rád bude postupně stupňovat?

Po patnácti minutách se blížíme k našemu baráku a já pořád nevěřím, že tento večer není snem.

„Ještě ti dnes večer napíšu, kdy se potkáme, ano?" odhrnuje moje prameny vlasů z obličeje a mě je téměř jasné, co bude chtít udělat, jako další krok.