Eli

PROLOG

Kluci nebrečí. To mi odmalička říkávala máma. Vlastně je to možná jedna z mých nejranějších vzpomínek.

Spadl jsem z kola, odřel si koleno a moje máma, většinu života veselá, trochu chaotická, ale úplně vždycky krutě upřímná žena, se nade mnou sklonila a řekla, že kluci nebrečí.

Ne, Nathanieli – byla vždy jediná, kdo mě oslovoval celým jménem, pro ostatní jsem byl jen Nate – pláč, fňukání, popotahování nebo brekot tě v životě nikam nedostanou.

Podobnou věc řekla, když jsme se stěhovali k Donovi, do unylého satelitního městečka, kde je každá vila jiná a přitom úplně stejná (ta naše se lišila přerostlým břečťanem a divoce zarostlou zahradou), a já tak musel opustit všechno, co jsem do té doby považoval za domov. Nejen náš dvoupokojový byt, ale i školu a kamarády.

Teď mi to připadá jako celá věčnost, jiný život, jiný vesmír a jiný Nate.

Máma mě tehdy pohladila ve vlasech a trochu je tím rozcuchala. Se široce otevřenýma očima mi pověděla, že ji to moc mrzí, ale Nathanieli, tohle je naše šance na lepší život. S Donem můžeme být znovu šťastní a nebudeme se muset bát o budoucnost, protože on se o nás postará. Takže bys měl být rád a ne brečet. Přece jsem ti říkala, že kluci nebrečí. Takže si utři slzy a běž si dobalit zbytek oblečení.

Šel jsem, ale jinak jsem neposlechl, protože mi celou dobu, co jsem skládal mikiny, trička, kraťasy, ponožky a boxerky do velké papírové krabice, po tvářích tekly slzy jako hrachy. Polykal jsem je, jednu za druhou, ale nedovolil jsem si vydat jediný zvuk a mámu zklamat.

Naposledy mi řekla, abych nebrečel, když jsem ji držel za hubenou, studenou a velmi slabou ruku, takže mi připadalo, že držím spíš nějakou figurínu než svoji energickou mámu, která při vaření vždycky tancovala a zpívala. Často tvrdila, že život je tak trochu jedna velká tancovačka.

Je to už šest dní, ale i teď, když na pár vteřin zavřu oči, mám pořád dojem, že ji držím, že cítím její hladkou kůži a především prsty, kterými se ještě naposledy snaží vyťukat do dlaně melodii ze svého nejoblíbenějšího filmu Země, odkud přicházím.

Zkusil jsem jí tu melodii zabroukat. Tak jak ji broukal Gilbert Bécaud. Jenže to vedlo k tolika vzpomínkám – jak jsme spolu sedávali pod huňatou dekou na gauči, oba jsme měli přehnaně chlupaté ponožky a upíjeli z puntíkovaných hrníčků kakao, ona zpívala, já se otráveně ksichtil, ačkoliv jsem byl všechno, jenom ne otrávený – a tyhle vzpomínky, každá z nich, mi vháněly slzy do očí, nutily mě popotahovat a přát si, aby to celé dopadlo jinak. Abych mohl ještě jednou, i když by to bylo naposledy, sednout s mámou k televizi a říct jí, že zase zpívá falešně, a ona by mi láskyplně setřela kakaový knír.

Máma však tohle nechtěla. Po hodně dlouhé době mi zvládla stisknout ruku, především aby mě přiměla na ni pohlédnout. Do těch jejích velkých, unavených očí. Kluci nebrečí, řekla. A ty taky nebudeš, ne teď a ne potom, Nathanieli, protože pláč je k ničemu, pláč tě akorát ochromí a zabrání ti jít dopředu. Tak nebreč, slib mi to.

Umřela o dvě hodiny později. Ale já svůj slib dodržel, i když její ruka definitivně ochabla, když přístroje přestaly pípat, když přišla doktorka a ohlásila čas smrti, když jí přikryli hlavu, když ji odváželi do márnice a když mi pak všechny její osobní věci dali v malém sportovním batohu, který si s sebou do nemocnice přinesla.

V tu chvíli, kdy jsem batoh křečovitě držel v náručí, mi to připadalo vlastně docela správné. Že na konci jsem s ní byl já a ten batoh.

Teď je batoh kdovíkde.