Eli

2 NATHANIEL

leden

Spadne mi noha a trhnutím se proberu.

V autě, kde voní káva a sedačky hřejí do zadku. A přesto prvních pár vteřin netuším, kde jsem. Už mnohokrát jsem se vzbudil na neznámých místech, a možná proto se často budím trhnutím. Nikdy nevím, kdo se na mě ze tmy dívá.

Nebo za to můžou noční můry, o kterých moje mysl neustále snívá.

Chladné sluneční paprsky mi svítí do očí, takže jsem výjimečně musel spát víc jak hodinu, což ve zkroucené pozici s připnutým pásem, co mě škrtí do krku, není nic moc. Ale nic moc je o tolik lepší než normálně. Dokonce i když mám propocené tričko, které pod mikinou studí. I když mám sucho v krku, jako kdybych spolykal pytel písku. A zároveň si ho sypal i do očí. Ale třeba nejde o oči, třeba vidím rozostřeně, protože tlak v hlavě ani během spánku nepovolil.

Položím na zem i druhou nohu.

On, otec století, ten, po němž jsem zdědil oči, lícní kosti i bradu, pořád sedí vedle mě. Popíjí kafe z kelímku a čte si na mobilu zprávy. Působí klidně. Jakože nikam nespěchá.

Jaké to asi je, cítit byť jen na malý okamžik klid, napadne mě. A kde byl ten klid tenkrát, když jsme žili pod jednou střechou a on hulákal kvůli každé maličkosti? Pamatuješ, chci říct, pamatuješ, jak jsem nechtěně vylil při nedělním obědě vodu a tys naštvaně vstal a řekl, že to stejně nemá cenu, a odešel? Vrátil ses až druhý den.

Pamatuješ si to, nebo jsem v těch hloupých a bezvýznamných vzpomínkách uvězněný sám?

Vzhlédne.

Jeho pohled je všeříkající. Vím, na co myslí, aniž by to musel říct. Že jsem troska.

Bože, Nate, tys teda dopadl. Usínáš u nepřítele v autě, jsi špinavý a smrdíš, máš skelné oči, nedokážeš ani pořádně poskládat větu. A co ten rozbitý ret? To jako fakt nemáš prachy ani na jeden pitomý prášek? Potíš se, proč se kurva tolik potíš? Bledý, s roztrženými kalhotami na koleni, nehty okousanými do krve. Kruhy pod očima.

Vychrtlý.

Totálně mimo.

Troska.

„Máš hlad?" řekne.

Teprve teď si všimnu, že parkujeme před vaflárnou. „No tak to je fakt milé, žes mě vzal zrovna sem." Protože sem se mnou jezdíval i tenkrát. Bylo to naše místo, kde jsem si mohl dát cokoli, tolik cukru, kolik jen malé dítě zvládne sníst, a nikdo, hlavně ne máma, tomu nemohl zabránit. Nepamatuju si, kdy jsme tu byli naposledy, ale pamatuju si, jak jsme sem jednou přijeli pozdě večer. Táta byl v obličeji sinalý, skoro celou dobu nepromluvil. Nakonec jen řekl, že jeho kamarád je v nemocnici.

Tenkrát jsem ještě netušil, co všechno se hodně brzo změní.

Nevím, jestli můj sarkasmus nezachytí, nebo ho záměrně ignoruje, ale prostě jen přikývne a vystoupí. A já vystoupím taky, moc nad tím nepřemýšlím.

Nohy mě nesou spíš automaticky, zatímco v hlavě mi bzučí jako v úle. Každá jedna z myšlenek bodá do vzpomínek, které bolí nejvíc.

Za poslední roky se změnilo mnoho, ale tohle místo je pořád stejné. Boxy s červenými sedačkami, lidi, co tu tráví dlouhé noci, pijí kafe a nemůžou spát, servírky v růžových sukních a obrovská nástěnka s fotkami vaflí a mléčných koktejlů.

Zvláštní. Byl jsem tu tolikrát, a přesto si nemůžu vzpomenout, co jsem měl nejradši. Kterou vafli a který koktejl. Chápu, že na tom nezáleží, chápu, že na světě jsou tisíce a sta tisíce a milióny důležitějších věcí, já jen... Přál bych si pamatovat bezvýznamné detaily ze svého života. Místo těch jiných.