Eli

26 ELKAN

červenec

Nejdřív jsem plánoval splnit úkol, který jsem dostal. Řekl jsem sám sobě, že tentokrát neuhnu z cesty a dotáhnu to až do konce. Ale pohled na ten nablýskaný sporťák ve mně něco probudil, jakousi impulzivní potřebu přepsat svět, ve kterém nejsi.

Takže jsem k němu zamířil. Na město se zrovna snášel soumrak a nebe v dálce bylo narůžovělé. Krásný moment pro to, abych něco ukradl.

Žena za volantem začala křičet, když jsem ji vytáhnul ven. Přišlo mi to jako spousta nesouvislých slov, která jsem nedokázal poskládat dohromady. Až zpětně vím, o čem to bylo. Její křik všechno lámal, byl mojí poslední šancí vzít svoje rozhodnutí zpátky, vydat se opačným směrem, vměstnat unavené tělo do oprýskaného fordu a vypadnout, jako kdyby se nikdy nic nestalo.

Ale najednou jsem držel pistoli. A náhle jsem měl velmi tíživý pocit, že nic nemá smysl. Hrubě jsem tu ženu odstrčil a připadal si mocný, když jsem sedal dovnitř. Představil jsem si, že auto voní novotou. Blažený, blažený pocit, stlačit pedál až k podlaze.

Po tom všem už jsem se nemohl držet zpátky. Jedno policejní auto, dvě, nebo pět a k tomu vrtulník, na tom nezáleželo. Byl jsem zabořený do opěradla gauče, tisknul jsem se do něj tím víc, čím víc jsem zrychloval, a mačkal joystick tak usilovně, až mě z toho rozbolely palce. Zkoušel jsem vyhnat svoje emoce do vyšších sfér.

Vsadím se, že v tomhle bys mi rozuměl.

Ale ať jsem dělal cokoli, vrážel do lidí na chodníku, vnímal jejich křik, vyměnil sporťák za jiný, nemohlo mě to vytrhnout z apatie. Nedokázal jsem si navodit pocit, že na tom záleží. Že to je skutečné.

Nakonec jsem hru vypnul a odevzdaně položil ovladač vedle sebe, poblíž místa, kde jsi lehával. Myslel jsem na svoji polární lišku stočenou do klubíčka s packou nataženou mým směrem. Dlaní jsem přejel po přehozu. Myslel jsem na to, jak sis mě ochočil.

Zajímavější než hra mi náhle přišla i prošívaná deka, kterou jsem tě kdysi dávno přikryl. Připadalo mi, že se to stalo před lety. Jako kdybychom pocházeli z doby, kdy lidé neuměli zapsat příběhy a jenom si je vyprávěli. Byli jsme ta nejvzdálenější vzpomínka.

Napadlo mě, jak dlouho ještě. Jak dlouho bude trvat, než znovu přijdeš a lehneš si vedle mě, abych mohl znovu hrát a ponořit se do jedné z neustále se zvětšující hromady her, které bez tvojí přítomnosti zcela postrádaly smysl.

Proč, Nathanieli? Nikdy předtím se ke mně nikdo tak blízko nedostal.

Po tom, co jsme přijeli z nemocnice, bylo všechno příliš rychlé. Vůbec jsi nevnímal okolní svět – možná si ani nepamatuješ, že jsi celou cestu spal na zadním sedadle, schoulený v mojí náruči, a sotva jsme dorazili domů a táta tě chtěl vzít a odnést, přitáhnul jsem tě ještě blíž. Na okamžik mi připadalo, že držím poklad, a my draci si svoje poklady střežíme. Nevím, jestli to o nás víš, ale umíme být dost marniví a majetničtí. Takže jsem tě za žádnou cenu nechtěl pustit.

Táta to pochopil. Byla tam jistá vteřina, kdy se mi podíval do očí a přikývnul. Možná mě chtěl ujistit, že to bude v pořádku. Ale stejně jsem ze sebe musel vydolovat veškeré sebeovládání a v duchu sám sobě říct: tomuhle člověku věříš.

A pak jsem měl náhle nesmyslně prázdné ruce, když tě vzal, jako bys nic nevážil. Rozešel se s tebou do patra, zatímco já zůstal dole a sledoval jsem ho.

Měl jsem dobrý pocit, že jsi doma a v bezpečí, ale zároveň mi připadalo hrozné vidět, jak tě nese dál ode mě. Ani jsem do sebe nestačil otisknout tvůj úsměv utlumený léky. Místo toho se do mě vepsal pohled na tvoje pokroucené tělo vyrvané i s kořeny, jak ležíš v motelovém pokoji, prázdný výraz a pootevřené rty v další z nevyřčených proseb, abych odešel.