Eli

12 NATHANIEL

květen

V následujících dnech pochytím několik maličkostí. Vajgly na zahradě sbírá otec. Vždycky ráno, a když si jednou všimne, že sedím v okně, mávne na mě. Já mu na oplátku ukážu fakáče.

Každý čtvrtek Eli někam jezdí, kolem půl třetí odpoledne, a vozívá ho otec. Odjedou spolu a vrací se v pět, většinou v normální náladě. Obecně vnímám, a trochu mě to překvapuje a nesmírně štve, že Eli má s otcem mnohem lepší vztah než se Samanthou.

Rád bych se na to zeptal, ale pravděpodobně bych zas sklouzl k výčitkám a obviněním a skončil otupělý a sjetý někde v baru a tvrdil bych, že mi na otci nezáleží. Že si s Elim můžou žít šťastně až navěky.

Ale taky bych mohl tvrdit, že je to všechno jen přetvářka, protože tady v tom domě NIKDO šťastný není. Jsou to jen chodící mrtvoly, které se snaží tvářit, že v nich trocha života ještě zbývá.

Jenže kdo jsem já, abych se do nich sral?

Můžu být rád, že pravidelně dostávám peníze, že nemusím mít strach usnout a že svoje démony poslední dobou celkem obstojně držím přivázané a utlumené. Taky kouřím hodně trávy, relaxuju a čtu. Svět příjemně plyne a já si začínám uvědomovat, že o to nechci přijít. A až budu muset jednou odejít, bude to stejně příjemné jako se probouzet ráno po flámu.

Ale teď jsem tady.

Jím cereálie, používám pračku, chodím do antikvariátu, kde pořád dokola přerovnávám hromady knih, někdy úplně zbytečně, ale i tak to dělám rád, v neděli zažívám krásy rodinných večeří a každou noc trávím s Elim ve sklepě a čtu.

Je celkem dobrý společník, protože prakticky nic nekomentuje. Když třeba křoupu čokoládové kuličky, když mě jednou velmi intenzivně rozbolí hlava a vytáhnu jednu z pilulek od Johnnyho, když smrdím trávou, když některé noci usnu a slintám na polštář...

Všechno přechází beze slov.

Takže mě upřímně překvapí, když najednou, uprostřed obyčejné noci, která na první pohled vůbec nepůsobí zvláštně, pauzne hru. „Proč sis mi sednul na klín?" zní otázka, která putuje přes celou místnost, po schodech nahoru, proletí domem a zase zamíří zpátky do sklepa, než se konečně dostane k mým uším a do mozku. Já mezitím čekám s lehce pootevřenou pusou.

Zpracovávám, že na mě zničehonic mluví. A hlavně na co se ptá.

Že to má pořád v paměti, i po několika týdnech.

„Byl jsem hrozně osamělej a chtěl jsem, aby se mě dotýkal někdo, kdo se mi líbí. A taky jsem byl sjetej," přiznám upřímně. V tomhle nemá cenu lhát.

Eli zvláštně nakrčí čelo, což nejdřív moc nechápu. „Někdo, kdo se ti líbí?" zopakuje a poté si hlasitě odfrkne, jako by dával najevo, že říkám kraviny. „Jasně."

Na spoustu věcí, co se týče randění, romantiky a intimností, jsem neměl nárok, takže mě trochu naštve, že zpochybňuje moji volbu. Copak si nezasloužím aspoň tohle? Dobrovolně se rozhodnout, kdo se mi líbí? „Jo. Někdo, kdo se mi líbí," řeknu důrazně. „Na vteřinu jsem myslel, že bychom mohli být osamělí spolu."

Eli mlčí, nejspíš pro dnešní noc vyčerpal všechna slova, ale když už myslím, že je vážně po rozhovoru, znovu promluví. „Měls pravdu. Jsem panic."

Váhavě pokrčím rameny. „Je to proto, že k sobě nikoho nepouštíš?"

„Ne, je to proto, že mám úchylku na plyšáky," vyjede překvapivě ostře, z čehož usoudím, že mu tohle téma není zrovna příjemné. Ale já s ním přece nezačal. „Jsem zjizvenej," pronese, jako kdyby tím vysvětloval úplně všechno. Nejen to, že je panic, ale i všechny ostatní nevyřčené otázky, které mu tolik chci položit.