Eli

48 ELKAN

prosinec

Z nebe se v chuchvalcích snášel sníh a oblékal krajinu do bílé barvy. Ulpíval na všem, čeho se dotknul, skoro jako by to bylo nějaké kouzlo. Věže hradu se tyčily do výšky a zpola mizely v naducaných mracích, až splynuly s bílým nebem.

Ani mě sníh nijak nešetřil. Vločky se mi zaplétaly do růžových vlasů, padaly na hábit, na kterém roztávaly, a možná mi pár z nich ulpělo i na řasách. Sklonil jsem se a z kapsy vytáhnul hůlku, bylo to instinktivní, měl jsem ten pohyb rád, stejně jako jsem rád věci ničil a používal kletby, které se nepromíjí.

Vyběhl jsem po kamenných schodech, ty jsem pod nánosem sněhu spíš jenom tušil, a vrazil rovnou do vstupní haly. Kam jsem dohlédl, všude byly girlandy, hořící svíce a jeden obzvlášť vysoký, skoro až monstrózní vánoční strom.

Řekl jsem, že jsi na řadě. Ale neřekl jsem to ve hře, nýbrž doopravdy. Seděli jsme ve sklepě, tys byl blízko, i přes oblečení jsem vnímal horkost tvého těla a já ti podal ovladač. Vzal sis ho – prsty ses přitom dotknul těch mých, což zapříčinilo, že jsem neodolal a naklonil se k tobě.

Líbali jsme se a tvoje pusa voněla jako perníčkové koření, jako ořechové kostky, jako vanilkový krém, jako kakao s marshmallowny. Ochutnával jsem ji a tys nechal ovladač klesnout do klína, zatímco naše herní postava pořád ještě čekala u toho velkého vánočního stromu. Hůlku držela v ruce, jako kdyby se v dohledné době chystala bojovat s duchem Vánoc.

Byl to jeden z posledních prosincových dní a my jsme se společně potulovali po Bradavicích. Řekl jsi, že chceš hrát Hogwarts Legacy, a já nejdřív myslel, že se nebudu nijak zapojovat. Ale pak se objevil první souboj a tys po mně prakticky hodil ovladač se slovy, že mám vyhrát. Od toho momentu jsme se střídali.

Zamiloval sis prolézání nejrůznějších chodeb a skrýší, hledání vzácných předmětů, pochodování po zmijozelské místnosti, chození na hodiny a tlachání s profesory, zatímco já si bral ovladač ve chvílích, kdy bylo potřeba něco vybojovat, někoho zabít nebo se vydat do potemnělé jeskyně plné obřích lidožravých pavouků.

Hráli jsme spolu, Nathanieli, a já ještě nikdy nehrál tak rád.

Sdíleli jsme každé rozhodnutí. A ty polibky byly jednoznačně bonus. Slíbal jsem ti ze rtů chuť cukroví, otřel jsem se o tebe jazykem a prohrábnul ti vlasy. Bylo to v něčem až líné, klidné, odevzdané. Byl to přesně ten klid dvou kluků, kteří se předchozí den na tom samém gauči milovali a věděli, že se budou milovat znovu a znovu. Tím pádem nemuseli nikam spěchat.

Vsunul jsem ti ruku pod tričko, pohladil tě k lemu kalhot a ty ses mi zasmál do pusy. Rozverně jsi mě plesknul a posadil ses, vlasy rozhárané do všech stran. Začal jsi hrát a student Zmijozelu, kterého jsme stvořili, kráčel chodbou splnit další úkol. Ale přiznám se, že jsem tentokrát vnímal obrazovku jen napůl, spíš mě zajímalo:

... jak zrůžovělé máš tváře.

... jak se usmíváš, protože na sobě cítíš můj upřený pohled.

... jak blízko sedíš, aby ses o mě při každém pohybu otřel, protože my dva jsme byli tým. Vždycky budeme tým.

... jak klidné, rozjímavé, vzrušené a šťastné jsou tvoje oči. Neviděl jsem v nich žádné trosky a to, co mi připadalo jako trosky kdysi, byl tentokrát jenom materiál, který čekal, až ho použiješ a něco z něj postavíš. Něco nového. Něco dobrého. Něco jako chatu v horách.

Od chvíle, kdy ses mi svěřil s tím největším tajemstvím, které tě zaživa požíralo, se všechno ustálilo. Napětí v ramenou povolilo. A sotva ses dozvěděl, že jsou ta videa navždycky pryč, něco v tobě ožilo.