Eli

25 NATHANIEL

červenec

Následující dny mi není nejlíp. Navzdory tomu, že doopravdy chci, nemůžu. Jako by se přede mnou svět opět uzavřel a já přes silnou, neprostupnou mlhu nedokázal cokoli cítit. Jak moc může být člověk prázdný? Jak málo v něm může zůstat? Protože mám dojem, že i to málo, v co jsem poslední dny věřil, je najednou pryč.

Někdy zaregistruju, že táta odejde z pokoje a nahradí ho Eli, ale nedokážu se na něj podívat, nedokážu ho vnímat, mluvit s ním.

Napadne mě, jestli jsem vůbec ještě schopný milovat.

Chci umřít.

Jenže to by mě táta musel nechat. Nejdřív mě nutí chodit – po pokoji, po domě, na zahradu. Pokládá přede mě jídla, a pokud nejím, je celkem odhodlaný je do mě dostat. Taky hodně mluví a ptá se na názory, které ale nemám. Nemám názor na jídlo, na knihu, na dnešní den.

Nepíšu do deníku.

A mám strach spát.

Nevím, kolik dní uběhne, ale sotva se pro jednou mlha trochu rozestoupí, jako kdyby to táta poznal. Jako kdybych měl vepsané v očích, že se zase obviňuju. Sedne si vedle mě a pomalu, téměř líně mě hladí po vlasech.

Tak jak to kdysi dělávala máma a on nikdy.

„Už nějakou dobu mám podezření, že se ti stalo mnohem víc, než přiznáváš," začne. „Viděl jsem, jak se zlepšuješ, a měl jsem dojem, že to spolu celkem dobře zvládáme, a tak jsem terapii pořád odkládal. Nechtěl jsem tě tím vystrašit. Je to moje chyba, že je ti teď takhle, měl jsem s tím přijít dřív. Neustále jsem se uklidňoval tím, že působíš relativně v pohodě. Některé dny ses i smál."

Upřu na něj zrak. „Omlouvám se," vydechnu. Nenapadne mě nic lepšího.

„Nate, ty se přece nemáš proč omlouvat," řekne. Pořád mě hladí, pořád je klidný, ale i tak na něm poznám únavu. Za kolik jeho vrásek můžu? Kolik z nich je z posledních týdnů? Kolik toho ještě poseru? Panebože, tohle se přece nedá snést!

Schovám obličej do polštáře, ale ať se snažím jakkoliv, stejně se vždycky nadechnu.

„Vím, že se něco stalo, když jsme čistili bazén. Poznal jsem na tobě, že jsi byl najednou rozhozený. Řekni mi, o co šlo."

Nemám důvod lhát a už vůbec nemám důvod zastírat. „Snil jsem," zašeptám. „Snil jsem o budoucnosti. Snil jsem o tom, co bych mohl. Co bych směl. Snil jsem o životě." Předtím mnou tohle vědomí otřáslo. Teď necítím nic.

„Myslíš, že si nezasloužíš budoucnost," pochopí táta. „Jsme si doopravdy podobní, Nate. Jako bych slyšel sám sebe, když jsem byl v léčebně. Ale víš co? Zasloužíš si budoucnost a zasloužíš si snít. Ať už jsi udělal cokoli, mně na tom nezáleží. Chápu, že to pro tebe asi nic neznamená, ale i tak bys to měl vědět. A pokud mi to dovolíš, můžu ti s budováním budoucnosti pomoct."

Seberu veškerou sílu, přestože jí není moc, a posadím se. „Vážně tomu věříš?"

„Ano."

Přikývnu. Opřu si o něj hlavu a koukám na pohybující se závěs. Venku dost fouká, možná přijde déšť, který všechno smyje. To by bylo fajn.

„Dám ti úkol, Nate. Chci, aby sis vymyslel něco, co od budoucnosti chceš. Co chceš dokázat, zažít, získat... Cokoli, u čeho sis říkal, že nikdy nebudeš moct mít. Může to být v daleké budoucnosti, nebo v nejbližší. Je to jen na tobě. Prostě si něco vysni."