Eli

3 ELKAN

leden

Byla to vážně hodně složitá situace. Nevěděl jsem o žádném způsobu, jak se jí vyhnout, o žádném rozhodnutí, které by vedlo jinam, abych později nelitoval, že jsem ho nezvolil. Nejspíš ani nemělo cenu nad tím dumat. Prostě to tak bylo, tečka.

Musel jsem promyslet, co udělám, a fakticky jsem neměl moc možností. Být asertivní, rýpat do něj nebo zkusit poukázat na to, že jsme se poslední dobou stačili spřátelit a já si ve skutečnosti nemyslím, že je ochlasta. Což je. Jde o nedílnou součást jeho charakteru.

Představ si, že dokonce i ve chvíli, kdy jsem za ním přišel, seděl na opěradle s nohama spuštěnýma na sedadlo lavičky a tisknul k sobě lahev. Skoro až láskyplně jako talisman. Těžko říct, kolik toho vypil, ale pohled měl jakoby zastřený, jestli se to dá o hromadě jedniček a nul vůbec říct. Zíral před sebe na kovovou konstrukci mostu, která částečně mizela v šeru.

Mělo to v sobě něco až idylického. V dálce byla vidět světla města, ale my jsme stáli na potemnělém nábřeží, vzdálení a odtržení od toho všeho. Napadlo mě, že jestli tam mám umřít, má to něco do sebe. Možná si říkáš, že jsem zbytečně dramatický, ale pro mě je to prakticky druhá realita, do které každý večer scházím po schodech. A rozhodně tvoří střípek celého obrazu.

Nepřestávalo chumelit. Vešel jsem do scény, kdy se z nebe snášely velké chuchvalce vloček a padaly mu na bundu a mně na sako. Některé ulpívaly na černé hlavni pistole.

Přiznám se, že jsem to nečekal. Myslel jsem, že po tom, co jsme spolu prožili, to bude spíš další krok ke sblížení. Rozhodně mě ani na okamžik nenapadlo, že vytáhne zbraň a bude mi mířit na hlavu. Na to, že tolik pije, mířil celkem přesně.

Asi jsem se neměl ptát na fotografii jeho syna. Synové jsou vždycky bolavé téma.

Kdyby mě zastřelil, pravděpodobně by se mu nic nestalo, žádné následky. Ostatně pořád existoval ve společnosti, kde měl jeho život mnohem větší cenu než můj. Místo mě by prostě jenom poslali jiný model ve stejném saku a se stejným obličejem.

Samozřejmě jsem se trochu bál. Strávil jsem v tom světě dost času, než abych to chtěl ochotně zabalit, na druhou stranu jsem ale chápal svoji nečitelnost. Že si nemohl být jistý, jestli se mi dá věřit. A kromě strachu tam bylo ještě něco – skoro až masochistická zvědavost zjistit, co se stane potom. Protože zatím jsem ani jednou nezemřel.

Sevřel jsem ovladač v očekávání, jak se Hank rozhodne. Nakonec to bylo na něm. A víš, v něčem je úlevné přenechat zodpovědnost jiným lidem. Podobá se to plavání, kdy v jednu chvíli už nemůžeš, tak si lehneš na záda a prostě jenom splýváš, necháš vodu, aby tě nadnášela.

Nedýchal jsem, ale to mi došlo až v momentu, kdy konečně sklonil pistoli. Působil znechuceně sám ze sebe, že se k tomu činu neodhodlal. Tady někde mi došlo, že jedna z nejlepších možných definic jeho charakteru je samota.

Trochu se mi potily prsty a palec mě bolel, jak vždycky nevědomky drtím joystick, přestože jsem v situaci, kdy se nemůžu pohnout, dokud to hra nedovolí. Dělám to podvědomě.

Pauznul jsem to dřív, než se scéna v parku překlopila v jinou, a ovladač jsem položil vedle sebe, abych se protáhnul. Seděl jsem v té trochu nahrbené pozici několik hodin, a když jsem zkontroloval mobil, bylo půl deváté ráno. Slunce už muselo vyjít a prorazit si cestu skrze šedé lednové mraky.

Zpětně mě napadá, cos tou dobou asi dělal ty. Možná jsi zrovna putoval přes jiné světy a zanechával po sobě jenom spoušť, zatímco se tvůj vlastní svět drolil. Ale tenkrát jsem tě ještě neměl plnou hlavu, naopak, když jsem vypnul playstation a sebral hrnek – na dně plavaly kusy bylinek, které se neudržely v sítku – nic moc mě netížilo.