Eli

ROZLOUČENÍ S ELIM

Obrovské loučení s polární liškou a dráčkem! ♥

---

KLÁRČINO ROZLOUČENÍ

Zrovna jsem koukala na rozloučení k ostatním příběhům a zjistila jsem, že většinou začínám tím, že tohle loučení je opravdu těžké, protože... tady je možno doplnit hromadu důvodů. Jenže teď je tady rozloučení s Elim a mám dojem, že slovo těžké ani zdaleka nevystihuje, jak náročné je pro mě nechat kluky jít.

Na začátek chci říct, že úplně každý příběh je pro mě něčím speciální a něčím výjimečný. A v určité životní době pro mě byl každý příběh ten nejdůležitější. No a pro Eliho to platí dvojnásob.

Eli je srdcovka. Eli byl příběh, který jsem hrozně dlouho chtěla a hlavně potřebovala napsat. A zároveň jsem z něj měla hrozný strach, protože jsem se bála, že nedokážu svoji představu naplnit. Takže jsem se psaním otálela.

Jednou v noci, když jsem nemohla spát, jsem jen tak zničehonic napsala první kapitolu, která se později stala prologem. Koukala jsem se teď do výběru na Insta a bylo to 19. ledna 2022. A pak jsem si od příběhu dala pauzu, protože jsem moc nevěděla, co s tím vlastně chci dál dělat. Těch možností bylo několik a já si říkala, že ta pravá cesta se mi dřív nebo později ukáže. Nebo mě taky napadlo, že bych se k příběhu mohla vracet pokaždé, když nebudu moc usnout a uvidíme, co se z toho nakonec vyvrbí.

Jenže pak přišel leden 2023. Nevím, jak mě napadlo zkusit psát právě Eliho, ale najednou jsem v tom byla až po uši a nešlo přestat. Byl to ten typ příběhu, který mi nedal ani na chvíli spát. Psala jsem před prací, psala jsem po práci, psala jsem každou volnou chvíli, protože jsem to tak milovala... Takhle dlouhý příběh jsem za tak krátký čas ještě nenapsala, ale muselo to ze mě ven. A tady bych chtěla poděkovat Evičce, která byla trpělivá a nesmírně podporující. Ona je přesně ten člověk, který přijde unavený z práce, ale jde se mnou psát kostru na další kapitolu, protože ví, jak hrozně moc mi na tom záleží. Děkuju!

Dopsala jsem v červenci, dokonce jsem si psaní epilogu natočila a uložila, abych měla vzpomínku na ten den a hlavně na ty pocity, kterých jsem byla plná. A teď je najednou Eli zveřejněný a já píšu rozloučení a celé je to tak zvláštní a neskutečné.

–

Co si chci zapamatovat:

*Původně to byla novela. Ups!

Opět a zase. Ale tentokrát to celou dobu vypadalo, že to bude jen Nateova jízda. A o psaní z pohledu Eliho jsme vůbec nepřemýšlely. Hlavně taky proto, že mi do toho Evička nechtěla kafrat, když to měla být od první chvíle moje srdcovka. Jenže ke konci, když se blížily poslední kapitoly, mi došlo, že jsem do Natea dala hrozně moc ze sebe a ten příběh pro mě bude vždycky dost výjimečný. A chtěla jsem to sdílet s Evičkou. A nejen tím, že ona vytvořila Eliho, ale i tím, že vytvoří část samotného příběhu.

Upřímně si moc nepamatuju, kdy a jak jsem jí to navrhla, ale od první chvíle bylo naprosto jasné, že je to správná cesta. Eliho kapitoly tomu dodaly něco krásného a speciálního. Každá Eliho věta je nádherná a já si jich hrozně moc poznačila, abych je měla stále u sebe.

Takže se to sice zase nepovedlo, nenapsala jsem novelu, ale DÍKYBOHU za to. Takhle můžu s klidným srdcem říct, že má ten příběh všechno, co jsem chtěla.