Eli

44 ELKAN

listopad

Chodba byla nekonečná. Vyřadil jsem kameru, která mířila na ocelové dveře, a šel jsem rovnou k nim. Neměly žádný zámek ani bezpečnostní kód, co bych musel prolomit, ale nepřipadalo mi to podezřelé. Nikdo nejspíš nečekal, že bych se mohl dostat tak daleko.

Držel jsem Kongou, zbraň, kterou jsem sebral tenkrát v hotelu, a pomalu jsem vstupoval do potemnělé kanceláře. Toho muže za stolem jsem si málem ani nevšiml. Ale jak jsem ho jednou uviděl, cítil jsem, že ho chci zabít.

Bylo to z mojí strany čisté a rychlé, prostě jsem mu zlomil vaz, protože výstřel by mohl někdo slyšet, a položil jsem ho na zem. Pak jsem projel počítač, jestli nenajdu něco, co by mi mohlo pomoct v pátrání. Spousta souborů, ale nic důležitého. Pokračoval jsem dál. Holka, která přišla se mnou, mě následovala jako stín a kryla mi záda.

Postupně jsme prošli několik místností a nechávali jsme po sobě jenom mrtvoly a spoušť. Měl jsem podivný svíravý pocit v žaludku a vsadím se, že V ho měl taky. To on byl hlavní postava tohohle příběhu. Celkem fajn kluk s vlasy střiženými na ježka, který neváhá, jak jde o zabíjení parchantů nebo o získání peněz, ale neváhá ani v těch momentech, kdy může někomu pomoct. Má komplikovaný charakter, vnitřní démony a taky tajemství. Třeba že umírá.

Stačil jsem si ho celkem oblíbit.

V jednu chvíli jsem se dostal do opuštěné laborky. Špinavá, odporná místnost bez oken, na zemi kaluž lepkavé krve a na stole mrtvola. Poznal jsem, že ji někdo rozebral na součástky. Ale věděl jsem, že nemám čas zaobírat se tím, co se stalo druhým, protože Evelyn možná ještě žije a já ji potřeboval najít. Její život byl klíčem k mému životu.

Konečně jsem se dostal tam, kam mě hra celou dobu vedla. Vypadalo to jako prostorný ateliér, uprostřed kterého byla velká postel, na kterou mířily kamery. Evelyn seděla vedle postele, nahá, bolavá, od krve. Hlavu měla podivně svěšenou na stranu, až mě napadlo, jestli už vážně není mrtvá, a proto všichni odešli. Už ji nepotřebovali, aby s ní dělali všechny ty odporné věci, které pak mohli prodávat jako záznam na černém trhu.

Sklonil jsem se k ní.

V se k ní sklonil.

Zkontroloval jsem její životní funkce a uvědomil si, že je pořád naživu. A pak se ozval výstřel, do místnosti vcházeli ti, kteří jí tak moc ublížili, a já je všechny pozabíjel, jednoho po druhém. Někdy se mi stane, že minu, ale tentokrát jsem trefil s naprostou přesností. Možná díky tomu, že jsem si upřímně přál, aby umřeli, doopravdy jsem si to přál, přestože to bylo absurdní, když se mohli maximálně tak rozpadnout na jedničky a nuly.

Střílel jsem do nich, i když byli dávno mrtví. Pálil jsem do jejich těl jednu kulku za druhou, dělal jsem z nich krvavou kaši a přišel tak o spoustu nábojů. Ale bylo mi to jedno.

Nakonec jsem vzal Evelyn do náruče a rozešel se s ní chodbou zpátky. Představoval jsem si, že ji držím pevně. V ji držel pevně. Byla to jenom herní postava, navíc z valné části tvořená dráty, mechanikou a procesorem, ale pro mě byla skutečný člověk.

Nesl jsem ji a najednou jsem si uvědomil, že nehraju. Prostě jsem ten příběh žil. Představoval jsem si tisíce rukou, co se dotkly jejího těla a nutily ji dělat všechny ty hnusné věci, nezaujatý výraz kameramana, krutost toho místa, vůli Evelyn bojovat a následně odevzdanost, když už toho bylo prostě jenom moc, až se něco v ní vyplo. Duše vystoupila z těla a dívala se na to z dálky.

Hra se automaticky uložila a já vyjel do menu, vypnul jsem ji a s ní i celé PSko a televizi.

Rychle, účelně, trochu hystericky.