Eli

6 NATHANIEL

duben

Zakopnu a málem sletím na zem. Naštěstí to na poslední chvíli vyrovnám. Připadá mi legrační, že jsem relativně v pohodě došel domů, našel správný vchod, ale teď nedokážu vyjít schody. Možná sebou přece jen praštím a zůstanu rozpláclý na zemi. Budu se tu válet, dokud mě nenajde sousedka, co mě vyloženě nesnáší, a nezavolá policajty.

Nebo do mě nekopne nebo mi na hlavu nevylije ledovou vodu.

Fakt nevím, co by udělala, protože jsem s ní za tu dobu mluvil asi jen dvakrát a z toho na mě jednou štěkala, jestli musím rozkopávat bláto po chodbě. A já na ni upřeně koukal, trochu mi připadalo, že mluví zvláštní nasírací a pištivou řečí, které nerozumím, než jsem nakonec kus bláta zvedl a odnesl.

Ani netuším, jestli to byl můj kus bláta.

Při druhém rozhovoru mi oznámila, že někdo z chodby ukradl kytky.

Nezeptal jsem se, jestli tím naznačuje, že ve volnu nemám co dělat a prostě kradu kytky hodným sousedům, jen jsem pokrčil rameny a odešel, zatímco ona pořád něco pištěla.

Nechápu, proč nad tím přemýšlím zrovna teď, ale rozhodně je to natolik zajímavá úvaha, že mi zabere hromadu času. Takovou, až mi na chladném schodišti začne být zima. A tak se zase rozejdu, pomalu se šinu do patra, míjím další a další dveře, až konečně dojdu k těm správným. Následujících pět minut se bavím lovením klíčů a zasouváním toho správného do zámku.

Jsem naprosto nesmyslně nadranej, ale ten chlápek mě zval na jednoho panáka za druhým, což prostě nešlo odmítnout. Jo, nejspíš si mě pak chtěl odvést do auta, pár lidí mě před ním varovalo, ale já byl v klidu, věděl jsem, že vydržím víc než on, že jen tak neodpadnu, a tak jsem s ním nezřízeně flirtoval a pak ho nechal vyspávat v boxu a šel domů.

Noční vzduch mi trochu rozjasnil myšlení, ale tělo je furt mimo, takže se nějak nemůžeme sehrát. Já mu řeknu, aby udělalo krok, a ono velice hloupě zakopne. Nebo chci, aby stálo rovně, a najednou se opírám o zeď a cítím, jak kloužu dozadu.

Nakonec se mi ale přece jen podaří dostat domů. Do bytu, kde to vždycky smrdí kouřem a trávou a kde nikdy není klid. Ani teď. Když se mi totiž podaří došourat do obýváku, během cesty zvládnu zahodit boty i bundu, najdu Johnnyho, jak kouká na porno. Kouří přitom cigaretu, popel odklepává do skleničky a má trochu nepřítomný výraz.

Dokonce ani nemasturbuje, prostě tam jen sedí a zírá před sebe.

Poznám, že je mimo. Nejspíš teď vibruje na jiných frekvencích, jak s radostí říká rauši.

„Ahoj," řeknu a chci velmi sebejistým krokem projít kolem do pokoje. Jenže narazím do křesla a div ho nepřeklopím, což Johnnyho děsně rozesměje.

Poklepe na místo vedle sebe.

Takže zase tak mimo není.

A já poslušně jdu, protože jsem už deset dní ve skluzu s nájmem. V tomhle ohledu si asi nemůžu moc vyskakovat.

Sotva dosednu, přehodí mi ruku kolem ramen a usměje se. „Je dobře, že seš tady. Chceš něco?" Ukáže na stůl, kde leží talíř s nedojedenými hranolky a zbytek piva. Ale vím, že o jídle nemluví. Bydlet s Johnnym je občas peklo. Když má blbý trip, když má blbou náladu, když ho někdo nasere, když má pocit, že může všechno, když ví, že mě má v hrsti... Ale někdy je fajn bydlet s dealerem, co má pro mě slabost a nevadí mu, když občas nestíhám platit.

Někdy je fajn, když ukáže na stůl a řekne, abych si cokoli vzal.

To mu pak klidně odpustím, že mi dneska ráno vrazil takovou facku, až se mi na okamžik zatmělo před očima.