Eli

11 NATHANIEL

květen

Sedím na parapetu, kouřím a čtu Osm hor, ale nemám z toho moc dobrý pocit. Při každém otočení stránky se utvrzuju v přesvědčení, že příběh neskončí dobře. Že jeden z nich umře. A to mě drásá úplně neskutečným způsobem, kdy neustále přemýšlím, jestli číst dál. Je mi jasné, že pokud se nemýlím, budu na konci brečet a cítit tíseň, které se následující dny nedokážu zbavit.

Zároveň ale... nedokážu přestat, a tak opět otočím na další stránku.

Poslední dny takhle trávím většinu času.

Kromě dní, kdy chodím vypomáhat do antikvariátu, což teď nemusím tak často vzhledem k tomu, že mi otec dává prachy, sedávám u otevřeného okna a čtu.

Jednu knížku za druhou.

Napadlo mě jít si pro knížky do knihovny ve sklepě, ale zatím jsem se k tomu neodhodlal. Mám pocit, že je to místo zapovězené. Jako kdybych ho v hlavě nesmazatelně připsal Elimu a nedokázal tu bariéru překonat. A přitom je to totální kravina.

Mohl bych tam jít, vzít si cokoli chci a on by to nejspíš vůbec nepoznal.

Pokud bych mu teda neodnesl televizi nebo konzoli, což by bylo... k popukání.

Ale ani to neudělám, protože co se týče Eliho... Je to jako s knížkou Osm hor. Ještě nejsem na konci, ale už mám tíživej a svíravej pocit v žaludku, že něco není v pořádku. A přitom ho poslední dny vůbec nepotkávám.

Dopoledne spává, odpoledne tu buď nejsem, nebo nevycházím z pokoje a v noci je zalezlý ve sklepě. A těch pár výprav do koupelny se zatím obešlo bez trapného setkání na chodbě. Asi je to dobře.

Ten kluk je v prdeli a já nejsem správný člověk, co by s tím měl něco dělat. Já chci prostě jen přežít co nejdéle v tomhle pokoji, nevystrkovat nos a doufat, že mě otec vyhodí až za delší dobu. Třeba tu vydržím do podzimu. Odejít později by bylo kvůli zimě hodně na hovno, ale pokud se mi podaří z otcových peněz něco ušetřit, možná bych to mohl zvládnout.

Kdybych teda šetřil. Zatím mi platil dvakrát a všechno už je pryč, i když jsem si víc než polovinu odložil. Jenže pak jsem měl hrozné sny – ty sny mě totálně ničí, šílím ze vzpomínek a taky z výčitek. Takže jsem nakonec potřeboval utlumit a jednou, to bylo včera, zase nabudit. A mezitím jsem se sjel jen tak z nudy, když jsem našel nějaké zbytky v batohu.

Měl jsem pravdu, ta kniha skončí špatně. A kromě hořkosladkého pocitu, že jsem to uhádl, cítím zvláštní tíhu na hrudníku. Jako když něco někde divně sepne a nejde na to přestat myslet. Nic se nestalo, ale emoce říkají, že ano.

Jsem naštvaný a rozrušený. Jsem v háji, protože tohle byla poslední nepřečtená kniha. Dřív jsem přečetl tak čtyři knížky týdně, ale poslední dobou, jelikož toho nemám moc na práci, zvládnu i osm. A tak mi nakonec nezbývá nic jiného než vstát, vzít mikinu a zajít do antikvariátu pro další.

V přízemí potkám otce, ale na jeho otázku, kam jdu, neodpovím a prostě jen vyběhnu ven.

Do pozdního slunce, do teplého vzduchu, mezi kvetoucí stromy.

Tahle čtvrť je jiná, než na co jsem zvyklý.

Neustále tu potkávám rodiny s dětmi, běžce, pejskaře, cyklisty... Je tu pořád ruch, ale úplně jiný, než jaký znám z centra a z nocí v ulicích. A to, že se sem nehodím, mi přijde jako pěst na oko. Očividné a jasné. Jako kdybych schválně provokoval.