Eli

19 NATHANIEL

červen

Příšerná a téměř neovladatelná chuť se sjet postupně slábne a místo ní nastupuje únava. Ale ani zdaleka mi to nepřipomíná typickou únavu. Tohle je... silné. Nezvládám nic – pohnout rukou, otočit hlavu, přitáhnout si peřinu. Neviditelná síla mě zatlačuje do matrace, jako bych na sobě měl tu nejtěžší antistresovou deku.

Nejsem si jistý, jestli usínám, nebo upadám do bezvědomí.

Ale je to fajn. Aspoň se neploužím k recepci, aspoň nehledám neexistující prášky v batohu a pod postelí, aspoň nemám energii se v nekonečné spirále obviňovat. Aspoň ještě pořád žiju. V jednu chvíli mě totiž napadlo, a přišlo mi to jako jeden z nejlepších nápadů, co jsem kdy měl, odjet do města a sehnat tolik drog, abych si užil poslední skvělou jízdu.

Představoval jsem si, jak usnu na pláži, zatímco by mi vlny omývaly nohy.

Teď už je to ale pryč. Nezvládl bych vstát, ani kdybych chtěl. Ani kdybych se snažil.

U hlavy mi sem tam zapípá mobil. Myslím, že je to vybíjející se baterka. Pokaždé, když zapípá, vzpomenu si, že jsem ho zapnul a zavolal Alexovi.

Tátovi.

Štve mě, že jsem mu do telefonu brečel, ale asi to jinak nešlo.

Na chvíli usnu, aspoň myslím, jenže mě probere zabušení na dveře. Velice rázné, než aby šlo o nevinnou návštěvu. Zapomněl jsem dát ke dveřím židli, takže ať je za nimi kdokoli, nebude mu dělat problém vejít. Takhle bušil i Johnny. Možná je to on, možná mě našel a konečně si vezme, co vždycky tolik chtěl. A já nebudu mít sílu se bránit, prostě ho nechám. Nebo je to recepční, který mi přišel říct, že mám zaplatit za další noc. Jak mu mám vysvětlit, že jsem všechny prachy prošňupal?

Klika se pohne a dveře se s vrzáním otevřou. Ani jsem nezamknul. Rovnou jsem mohl na dveře nalepit uvítací ceduli. Jsem k ničemu.

Do pokoje vejdou dvě osoby, ale já nedokážu zaostřit, takže musím počkat, dokud ta jedna nepřijde až k posteli.

„Nate," slyším tátův hlas a jeho ruka mi vjede do vlasů. Nechápu, jak jsem mohl zapomenout, že jsem mu volal a prosil ho, aby přijel. Nejspíš jsem nevěřil, když pořád dokola opakoval, že už je na cestě, že jede, že mě najde. „Budeš v pořádku," řekne rozhodně.

„Jsi tady," hlesnu. Mám pocit, že jsem nemluvil aspoň rok. V krku mě pálí, jako bych polykal rozžhavené uhlí, a při každém slově mi praskají rty. Taky mám hodně suché oči, a když zamrkám, cítím, jak mi po tvářích stečou dvě slzy. Navzdory tomu myslím, že nebrečím, protože necítím žádný smutek ani zhnusení, ani lítost, ani radost.

Možná, kdybych hledal hluboko v sobě a doopravdy ze sebe chtěl něco vytáhnout, nejspíš by to byla úleva, že za mnou někdo přišel. Že se na celém světě přece jen našel jeden jediný člověk, kterému jsem mohl zavolat a stál jsem mu za to, aby přijel a nenechal mě umřít v odporném motelu.

Jenže pak mi dojde, že otec není sám.

Pohlédnu na postavu schovanou ve stínu, ale i tak okamžitě vím, o koho jde. Jak bych taky mohl nevědět, když jsem o něm poslední dny neustále snil? Když jsem ho viděl v halucinacích i občasných snech? Když jsem si ho představoval, přehrával si v hlavě každou větu, co jsme si kdy řekli?

„Proč jsi ho sem bral? Nechci, aby mě viděl takhle," zašeptám směrem k otci a zkusím se stočit do klubíčka, jako kdybych věřil, že se tak schovám.