Eli

4 NATHANIEL

únor

Obyčejná ulice a neobyčejný dům, přestože je to jedna z těch čtvrtí, kde jsou si domy natolik podobné, že splývají do nekonečné řady. Ale tenhle je výjimečný. Nemá sice vysázené růže ani vysoké túje, nevede k němu štěrková cesta a vím, i takhle na první pohled, že v žádném pokoji nenajdu tapisérie a křišťálový lustr, přesto když stojím před dveřmi, zírám na poštovní schránku a pořád dokola čtu štítek se jmény – Kavinsky, Harlenovi – nejde nevnímat, že tenhle dům je o tolik jiný než ostatní.

Přejedu prstem po zvonku. Ale nezazvoním.

Dvakrát odejdu a jednou se dokonce dostanu na konec ulice, kde nesmírně dlouho stojím opřený o pouliční lampu, kouřím a sleduju kouř, který vydechuju, jak stoupá a mizí.

Dvakrát odejdu, jenže se taky dvakrát vrátím. Vrátil bych se klidně tisíckrát, dokud bych po cestě neposbíral dostatek odvahy a neztratil veškerou soudnost. Nakonec mi k tomu ale stačí jen ty dvě cesty.

V neobyčejném domě v obyčejné ulici je tma. V žádném okně se nesvítí, je ticho, nic nenaznačuje, že je dobrý nápad v jednu v noci zvonit.

Třeba mají velkého chlupatého psa, co se rozštěká a vzbudí celou čtvrť. Třeba začnou všichni psi v dalších domech štěkat a výt. Třeba zase zdržuju sám sebe a vymýšlím, proč se na to vykašlat. Možná bych měl odejít ještě jednou, protože stále nejsem připravený.

Nakonec se rozhodnu, že nezazvoním. Nechám raději rozhodnout osud. Zaklepu a dám tichému domu na výběr, zda někoho vzbudí a přivede ke dveřím. Jestli je to hloupost? Obrovská. Nikdy jsem nebyl pověrčivý, nevěřím v osud, náhody nebo životní úděl. Horoskop jsem nečetl celou věčnost, takže těžko soudit, jestli mám dnes dobrý či špatný den, ale pokud bych v sobě měl jednou a naposledy vyvolat ezoterického Natea, který podobným věcem chce věřit, bylo by to právě teď.

Protože právě teď potřebuju, aby někdo nebo něco rozhodlo za mě.

Neklepu nijak hlasitě, ale úplně každý můj sval to zaklepání pocítí.

Je mi blbě, ale taky to může být z toho, že jsem už skoro dvacet čtyři hodin nespal.

Jednu ruku schovám do kapsy a nahmatám zapalovač. Zhluboka vydechnu, když za dveřmi uslyším šramot. Představuju si, jak otec koukne do kukátka a pak bude ticho, nekonečně dlouhé, a já budu vědět, že nechce otevřít. Že všechny ty kecy ve vaflárně byly jen slabá chvilka, které následně litoval.

Možná bych poté bušil do dveří dál a řval, že je zasraný čurák.

Jenže nic z toho se nestane, protože zaslechnu odemykání a následně se dveře rozrazí a z domu se vyvalí hromada tepla, která mě zasáhne do obličeje. O to větší zimu ale vnímám v zádech.

Nevím, proč jsem nepočítal s možností, že by mi neotevřel otec. Věděl jsem přece, že nebydlí sám. Že má novou rodinu a nového syna. Jeho.

Je bosý a v ruce drží sítko na čaj.

Viděl jsem ho jednou a to měl všude po těle i na obličeji obvazy, byl v bezvědomí a divně páchl. Mohlo mi být tak deset a strašně jsem se na otce zlobil. Poprvé po hodně dlouhé době se mnou chtěl trávit čas, nebo jsem si to alespoň myslel, než jsem zjistil, že jedeme do nemocnice. Za jiným klukem, který si velmi rychle získal tolik otcovy přízně, že jsem ze žárlivosti udělal scénu. Otec mě pak držel za zápěstí, smýkl se mnou na stranu a řekl, že se chovám nemožně.

Od té chvíle jsem měl dojem, že je jedno, co udělám nebo řeknu. Už nikdy nebudu na prvním místě. To místo totiž velmi pevně a neochvějně obsadil Elkan.