Eli

45 NATHANIEL

prosinec

Sněží, ale velmi slabě, a než vločky dopadnou na zem, roztají. Všude jsou kaluže a bahno. Když si sundám čepici, je mi okamžitě zima, ale když ji mám na sobě, odporně se potím. A pořád posmrkávám, protože jsem zapomněl kapesník. Je přesně takové to počasí, kdy člověk vůbec nechce vycházet ven a nejraději by celé dny strávil pod dekou s knížkou v ruce.

Rozečetl jsem biografii o Edith Piaf a zbožňuju, že byla kvůli jedné scéně ochotná chodit opakovaně do kina. Klidně i dvacet sedmkrát. Vede mě to k zamyšlení, jestli bych si některé příběhy taky neměl přečíst znovu. Možná o něco přicházím. O významy mezi řádky, které jsem napoprvé nepochytil.

Není to tak, že bych žádnou knížku nepřečetl dvakrát, ale k těm, které mě zasáhly nejvíc, se bojím vracet. Teď bych to ale celkem bral, a dokonce bych u toho s radostí popíjel jeden z Eliho pověstných čajů. Místo toho soplím, přeskakuju kaluže a potím se.

Byl to můj nápad, když jsem řekl, že se po terapii projdeme. Chtěl jsem si vyčistit hlavu a trochu se po menším terapeutickém breku sebrat. Což se mi poslední dobou stává často, jak se víc a víc dostávám k jádru problému. Akorát mě nenapadlo, že by počasí nemuselo tak úplně spolupracovat.

Dneska mě teda dost nepříjemně překvapilo.

S Elim toho moc nenamluvíme, protože jsem vyšťavená rozinka, vymačkaný pomeranč a seschlá jahoda – takový je to pocit, chodit na terapii – a po hodině svěřování chci prostě jen existovat. Jenže místo abych si na čerstvém vzduchu vyčistil hlavu, jsem po chvíli přehlcený hlukem ulice, projíždějícími auty a všudypřítomnými lidmi.

Před Elim lidi instinktivně uhýbají, nebo mám aspoň ten pocit, jenže mě jako by ani neviděli. Neustále mezi nimi musím kličkovat a párkrát se stane, že dostanu ránu nákupní taškou. Pak červený kombík najede do kaluže a ohodí mi nohavice. Jako vážně?

Nakonec se ale vymotáme z centra a dojdeme do naší čtvrti. Pořád je nezvyk říkat naše. Naše čtvrť, naše ulice, náš dům. I když to ještě není ani rok, co jsem tady, mám pocit, že tu žiju celý život. Začínám poznávat sousedy, kteří na mě sem tam mávají nebo se ptají, jak se má táta. Vím, ve které zahradě bude za plotem štěkat pes a kdo už má od konce listopadu v oknech vánoční světýlka.

Mám to tady rád, a tak asi dává smysl, že sotva projdeme kolem autobusové zastávky a zahneme do naší ulice, automaticky se mi zlepší nálada.

Ještě včera bylo sucho a Eli se tu proháněl na skatu a učil se skákat z obrubníků. Předváděl se, což dělá často. Taky se mu v jednu chvíli povedlo jet jen po zadních kolečkách, a když přímo přede mnou zastavil, vyplázl jazyk.

Já zatím s termoskou seděl na lavičce a četl Edith Piaf. Musím naprosto upřímně říct, že to mě baví mnohonásobně víc než kdejaký sport.

Kouknu na Eliho a zeptám se, jestli nemám na obličeji nudli. Připadám si jako velká, ulepená a promoklá koule, co se v dobré víře chtěla projít a teď se místo toho valí a soplí. Navíc je mi jasné, že mám nejspíš pořád červené oči a z té zimy i nos.

Od mého kolapsu v bazénu, od chvíle, kdy jsem se svěřil, před Elim žádnou slzu neskrývám. Po tom všem mi to přijde zbytečné a hloupé. Zároveň ale nechci, abychom z každého pláče dělali zbytečné drama, obzvlášť když mě dokáže rozbrečet obrovská spousta věcí, třeba i scéna v knize, dojemná reklama, obrázek koťátka... Proto jsem rád, že Eli ví a chápe, že potřebuju, aby si z toho sem tam dělal srandu. Jako právě teď, kdy povytáhne obočí a řekne, že zasoplený rozhodně jsem, ale že je to v pohodě, protože jiného mě ani nezná.