Eli

37 ELKAN

říjen

Lezl jsem komínem na střechu. Chytal jsem se vyviklaných cihel a proti svojí vůli polykal okolní tmu, která mě dusila. A když jsem se konečně dostal ven, viděl jsem, že přímo přede mnou leží dlouhé prkno a hned za ním další, užší než to předchozí.

Snad poprvé jsem vnímal jako nevýhodu, že mě hra vede odněkud někam. Chtěl jsem jít jinudy, chtěl jsem cítit pevnou půdu pod nohama, chtěl jsem se vrátit ke slepému klukovi, který za mince čistil boty na počkání – sednout si vedle něj na studený schod a zvednout hlavu k mléčnému nebi. Prostě jenom existovat v tom uměle vytvořeném světě a za ničím se nehnat.

Ale šel jsem postupně dál, otupělý, tažený dopředu úkolem, který mi zadal nejvýznamnější detektiv všech dob. Spousta lidí ti řekne, že Sherlock Holmes byl geniální, ale málokdo dodá to další, neméně důležité, a tedy že byl feťák.

Několik stop pode mnou se nacházela jedna ze špinavých londýnských ulic. Kdybych spadl, zlámal bych si žebra, nebo bych si rovnou zlomil vaz. Kolem by zrovna mohla projíždět drožka a já bych uvíznul pod koňskými kopyty, kočí by možná ani nezpomalil. Nakonec i já byl špinavý a bezvýznamný.

Přeskočil jsem na římsu protějšího domu a z ní se mi povedlo dostat dolů. Nevím, jak jsem to udělal, na chvíli jsem se ztratil v myšlenkách a uvědomil jsem si sám sebe, teprve když jsem se narovnal a oprášil si kalhoty. Byl jsem jenom malý kluk, jehož jméno jsem zapomněl, sotva bylo vysloveno. A věděl jsem, že jakmile splním svůj úkol a znovu budu hrát za Sherlocka – začnu řešit případ z jeho perspektivy – už ho možná nikdy nepotkám.

Spěchal jsem za mužem v klobouku, kterému jsem se měl nalepit na paty. Šlo o jednoho z podezřelých. Zkrátil jsem si cestu přes zahradu plnou polámaných prken – jeden plot jsem přelezl a v tom druhém jsem objevil skulinu, kterou se dalo protáhnout. Co chvíli jsem musel zpomalit a zůstat stát v nějakém výklenku, za rozestavěnými barely, nebo se prostě jenom přikrčit ve stínu, jelikož ten, jehož jsem pronásledoval, se po nějaké době vždycky zastavil a podezíravě sledoval okolí.

Nedýchal jsem. Ale pak mi to najednou připadalo strašně bezvýznamné. No tak mě najde. Díky algoritmu se buď vrátím na začátek, abych to odehrál znovu, nebo se vrátím jenom o pár zásadních vteřin, abych mohl napravit chybu. Jaký to ale pak bude mít smysl, když to není definitivní?

Byla to třetí hra, kterou jsem ten večer zkoušel odehrát, nicméně stejně jako u těch předchozích jsem se na ni nedokázal naladit. Přistihnul jsem se, že radši otáčím hlavu k místu, kde jsi spal, uklidňuju se pohledem na tvůj nadzvedávající se hrudník a pozoruju, jak se ti světlo obrazovky odráží ve tváři a ve vlasech.

Ve sklepě bylo příjemné teplo, ale stejně ses zachumlal až po bradu. Pořád jsi to měl v sobě, podvědomou chuť se ukrýt před světem. Prsty jedné ruky jsi pevně svíral lem deky podobně jako plyšáka a tvoje rty byly mírně pootevřené. Ty rty, které mi před pár hodinami vyprávěly, kdy a proč ses do mě zamiloval.

Tam v obývacím pokoji, kde jsme se učili, sis pro mě nachystal celou esej o lásce!

Řekls, abych se neksichtil a taky že ti připadám doopravdy krásný (a já tomu snad i věřil). Řekls, že je každý můj úsměv tím nejlepším, co tě mohlo potkat (a já slíbil sám sobě, že se na tebe budu usmívat víc). Řekls, že by tvoje miluju tě neměl nikdo zpochybňovat (a já s tím souhlasím).

Netušil jsem, jak přesně na to reagovat, ale zůstalo to ve mně. Proto jsem se nemohl soustředit na žádnou z her, rozehrával jsem pořád nové, měnil jsem příběhy a způsob vyprávění a u té poslední, kde byl Sherlock Holmes, jsem hledal nesmyslné důkazy, přitom jediné, co mě zajímalo, jsi byl ty.