Eli

42 NATHANIEL

listopad

Ospale sebou trhnu, když zaslechnu Eliho vyděšený hlas. „Nate! Nate, jsi v pořádku?!"

Trvá mi hrozně dlouhou dobu, než se zvládnu pořádně probrat. Myšlenky mám jak z medu, a když se je pokusím chytit, protečou mezi prsty. Že sedím ve vodě, mi dojde přesně ve chvíli, kdy Eli skočí do bazénu a doplave ke mně.

Měl jsem mu říct, ať to nedělá. Kurva, vždyť jsem do něj nablil.

„Nate," zopakuje Eli. Jeho pohled je tak bezútěšně vyděšený, že si připadám jako ten nejhorší člověk na světě.

„Omlouvám se. Jsem v pořádku," hlesnu a zkusím se usmát, což mi samo sebou vůbec nejde. Jenže nevím, jak jinak tu situaci zlehčit. Možná bych to ani neměl dělat. Možná bych se tomu všemu měl postavit čelem a přijmout následky.

Eli si stoupne mezi moje nohy a obě ruce mi položí na stehna. Jestli mu voda připadá studená, nedá to najevo. „Co se stalo? Je ti zle?"

„Ne, jen..." Pravdu, Nathanieli, řekni podělanou pravdu. „Trochu jsem se opil. Šéfka má v kanceláři antikvariátu flašky s alkoholem. Jednou jsem se napil, když jsem se necítil nejlíp, a trochu to pomohlo, tak jsem tu flašku ukradl. Měl jsem ji v batohu a vlastně jsem na ni zapomněl. No a když mě vzbudil pitomej sen, myslel jsem, že to pomůže. Akorát jsem nedokázal přestat. A pak jsem měl fakt stupidní nápad." Zavrtím hlavou sám nad sebou. Nad tím, že jsem myslel, že by mi právě tohle mohlo dát představu, že rozhoduju o svém těle. „Bože, Eli, mám strach, že mě budeš nenávidět, jenže já prostě nepřemýšlel."

„To nevadí," vydechne Eli a váhavě si mě prohlíží, jako kdyby hledal známky... čehokoli. Což nemůže najít, protože ruku mám schovanou pod vodou. „Zvládneme to spolu, dobře?"

Zamračím se. „To jsou kecy. Jednou klidně může přijít chvíle, kdy to spolu nezvládneme. Třeba zjistíš, že jsou na světě mnohem lepší lidi," vyštěknu, jenže místo naštvání mi v hlase převládne smutek. Asi je to tak správně, protože tohle je smutná chvíle.

Vytáhnu ruku a ukážu Elimu to, co z macatého srdíčka zbylo. Tepající příšeru.

Eliho výraz se neuvěřitelně rychle změní a já dostanu strach.

„Prosím, nezlob se. Myslel jsem, že mi to pomůže překonat... jiné věci. Jenže to akorát kurevsky bolí."

„Ty sis ublížil," konstatuje Eli nevěřícně. Vezme mě za poraněnou ruku a chvíli mlčky zírá na můj prostředníček. „Panebože, ty sis spálil prst? Nate..." Přitáhne si mě blíž, celého, jeho ruce mě pevně obejmou a já málem sjedu ze schůdku. „Co tě to do prdele napadlo? Je to kvůli mně, že jo? Ty seš takovej debil. Proč jsi mě radši nevzbudil? Byl bych tady pro tebe."

Vlastně na něm nepoznám, jestli se doopravdy zlobí nebo je šokovaný nebo zklamaný nebo všechno dohromady. Nepoznám na něm nic. I když si ho zblízka prohlížím a jeho ruce mě drží kolem pasu. „Protože jsem slíbil, že to bude lepší," vysvětlím.

„Ale není. Není to lepší!" vykřikne nečekaně a jeho stisk zesílí. Když zavře oči a zhluboka se nadechne, pochopím, že se sebou vnitřně hodně bojuje. „Tohle je strašně špatně. Neměls to dělat. Tohle jsem nechtěl."

Zavrtím hlavou. Tady přece nejde o to, co chtěl nebo nechtěl Eli, ale o to, co chtěl a potřeboval opilý Nate. A je přitom úplně jedno, jestli to teď dává smysl. V ten krátký životní okamžik dávalo. Takže nestálo to nakonec za to?