Eli

35 NATHANIEL

říjen

Některé noci se vzbudím a chce se mi brečet, cítím svíravý tlak na hrudi a tělo mám v podivné křeči, kterou rozbiju až tím, že se konečně pohnu. Někdy mi to trvá minutu, někdy deset. Někdy mám strach a někdy vztek a skoro vždycky na to nějakou dobu myslím a Eli pozná, že na něco myslím, protože je pak tak neuvěřitelně milej a ochranitelskej.

Neptá se, o čem se mi zdá.

A já se na oplátku neptám, o čem se zdá jemu, když sebou občas podivně škubne, posadí se a odmítá znovu zavřít oči. Zkouší spávat v noci. Se mnou. Večer si lehneme na rozkládací gauč ve sklepě a já mu nahlas předčítám, dokud mě nebolí v krku. On mezitím vypije čaj, který voní trochu jinak, protože předtím pil čaj proti únavě, zatímco teď louhuje bylinky na uklidnění a spánek.

Vysvětloval mi poměry a účinky. Rozdíl mezi meduňkou a heřmánkem a třezalkou a kopřivou a fenyklem a někde tam jsem se ztratil, i když Eli pořád mluvil a soustředěně přitom krčil čelo. Jediné, co si pamatuju, je, že fenykl voní trochu jako lékořice a je dobrý na zažívání, proto ve výjimečných případech Eliho nechám, aby mi ho uvařil.

Začínám zjišťovat, že Eliho vztah k čaji a bylinkám je mnohonásobně hlubší než můj vztah s kafem, protože, ruku na srdce, já a kafe jsme na sebe tak jako zbyli a teď se máme rádi spíš z nutnosti. Já ho nemrvím cukrem a mlékem a ono mě udržuje naživu.

Ovšem Eli a čaj... To je náboženský rituál.

Miluju sledovat, jak vytahuje sítko a jak se poprvé a velmi opatrně napije a jak ho to vždycky navzdory situaci přece jen trochu zklidní a on je pak schopný si lehnout a zavřít oči.

I když mu následně vždycky dlouho trvá, než usne.

Vím, že nesmím usnout jako první, a on ví, že musí být vzhůru, když se budím.

Vím, že když sebou trhne a posadí se, už znovu nepůjde spát a zbytek noci stráví hraním her. On zase ví, že ráno někdy potřebuju trochu času, abych se sebral.

Některé noci jsou úplně normální, pohodové, ospalé, prolíbané a proválené. Některé noci jsou děsivé a smutné. Ale začínám si uvědomovat, a Eli to má nejspíš stejně, že mi to zase tak nevadí. Zvládáme a prožíváme to spolu a naučili jsme se, co v daných chvílích pomáhá. Jako když já nahlas předčítám nebo Eli vypráví, minutu po minutě, co budeme následující den dělat, zatímco sedím v koutku sprchy a zkouším veškerou pozornost soustředit na budoucnost.

A tak je to vlastně každý den. Ať přijde jakákoli překážka, najdeme způsob, jak si navzájem pomoct.

Když jsme byli celá rodina v kině, razil jsem Elimu cestu, aby mohl zírat do země a nemusel nikomu pohlédnout do očí. A on mě na oplátku držel celý film za ruku. Sotva potemnělo světlo, propletl se mnou prsty, hladil mě palcem a sem tam pevněji stiskl, jako kdyby dokázal poznat, kdy se v myšlenkách ztrácím někam, kam bych neměl.

Ale já se obecně v jeho přítomnosti příliš neztrácím.

A život, který si vytváříme, miluju.

Každé ráno chodíme plavat. Bazén je teď nově zastřešený a tepelné čerpadlo ohřívá vodu, takže i když je venku fakt hnusně, nám je skvěle. Občas si dávám závody s tátou, protože na Eliho nemám, a někdy se mi podaří ho porazit, ale nejsem si jistý, jestli mě sem tam z milosti nenechává. Přece jenom fyzicky je na tom dobře a já jsem po třiceti bazénech vyšťavená rozinka.

Ale plavu. Je říjen, venku převážně sychravo a já závodím s tátou v domácím bazénu. A pak rychle utíkám mokrý přes zahradu, protože se mi ráno po probuzení nikdy nechce hledat čisté oblečení. Plavky mám naopak pokaždé příhodně na sušáku.