Eli

14 ELKAN

květen

Město se nořilo do mlžného oparu a nad vysokými budovami bylo vidět brzké ranní slunce, které barvou připomínalo rozlité mléko. Nějakou dobu jsem seděl přikrčený na jednom z okapů a pozoroval výjev pod sebou, vojáky, kteří chodili ode zdi ke zdi, a obyčejné lidi, co se věnovali práci. Prostředkem ulice vedla kanalizace jako potok rudé krve a o kus dál ležela vyvrhnutá velryba.

Budu k tobě upřímný. Vždycky se rozhodnu hrát v módu plížení, prozkoumávám výklenky a okapy, vyhýbám se nechtěné pozornosti a pak stačí jedna drobná chyba a... Nakonec mi připadá jednodušší použít dýku než někoho jenom tak omráčit. Tak z města plného hemžících se lidí pomalu udělám město duchů. Teprve tehdy ho začnu doopravdy prozkoumávat, sám, procházím ulicemi beze strachu, že mě někdo uvidí.

Beru si všechno, co najdu. Rozbíjím, co jde rozbít.

Když jsem hrál tuhle hru poprvé, byl jsem opatrnější, vydržel jsem se skrývat ve stínech mnohem déle. Teď zabíjím skoro od začátku a v něčem je to uklidňující. Nemyslím, že hry v lidech probouzí násilí, jako spíš pomáhají ventilovat různorodé emoce.

A moje emoce byly v určitém okamžiku klubíčko na gauči vedle mě, byly ohromné, schovávaly se ve tvých řasách, a já věděl, že pokud se s nimi nějak nevypořádám, udělají ze mě hromadu střepů, ze kterých už nikdy nesložím svůj obličej, protože toho kluka v zrcadle nepoznávám. Ani po takové době.

Je zjizvený. Je zmatený. Je to jen ozvěna mého tehdejšího já směšně navlečená v šedých teplácích a mikině s dlouhými rukávy.

Na stole stál silný bylinkový čaj, ze kterého se trochu kouřilo. Chtěl jsem připravit i pro tebe, ale řekl jsi, že si budeš číst. A sotva jsi to řekl, pod prsty ti zašustilo pár stránek a usnul jsi na sedačce.

Díval jsem se na tebe a myslel na to, že od té noci, kdy jsem s tebou seděl na studené zemi v koupelně, ses ode mě prakticky nehnul. I v ten moment jsi měl ruku nataženou mým směrem, jako kdybych tě měl co nevidět chytit a proplést s tebou prsty.

Popravdě jsi první kluk, kterého jsem takhle držel za ruku. Vždycky jsem myslel, že se s propletenými prsty drží jenom milenci, ale možná se tak svírají i ti, co se navzájem tahají z propasti. A propast tvých očí byla hluboká a pohled zastřený jako arktická zima – odráželo se v něm něco dalekého, odtrženého a smutného.

Já stál většinu času opodál, ale tátův strach stejně zaplnil úplně celý dům. Nakonec jsem sám sebe slyšel pronášet ta slova, že s tebou zůstanu. Odteď už napořád.

Už zase jsi bloudil někde v meziprostoru a poznal jsem, že na mě nedokážeš pořádně zaostřit. Poznal jsem, že už nechceš, abych shořel.

Jak jsem to věděl? Začalo to ještě předtím, tam na pláži jsme směnili pár kapitol ze svých příběhů. Vyprávět ti o sobě bylo přirozené. Věděl jsem, že toho nijak nezneužiješ, a byl jsi vůbec první člověk, kterému jsem to takhle chtěl říct. Možná jsem si někoho takového přál, po všech těch terapiích, kdy mě nepřímo tlačili otevírat rány a rozplétat jizvy. A u tebe se zdálo, že rozumíš.

Kdyby bolest mohla mluvit, stal by ses na chvíli jejím hlasem. Muselo se ti přihodit něco opravdu hrozného. Až mě napadlo, jestli jsem přitahovaný právě k té bolesti, anebo k tobě. Stále jsem si ovšem nebyl jistý, nakolik jde jedno od druhého oddělit, a tak, zatímco jsi spal vedle mě na gauči, jenom jsem...

... sáhnul pro čaj, abych se napil,

... zkontroloval, jak se ti nadzvedává hruď,

... seskočil z budovy a vydal se hledat runu, která by mi pomohla zlepšit magické schopnosti,