Eli

1 NATHANIEL

leden

Kdyby mě nepronásledovala beruška, nerozrazil bych si ret. Neutíkal bych totiž po schodech, neohlížel se přes rameno, a tím pádem bych určitě nešlápl do prázdna a neskončil na zemi s krví v puse. A trochu odřeným kolenem.

Kdybych dneska odpoledne nekupoval předraženou trávu, nebo kdybych ji celou nevyhulil, nedostal bych hulihlad a nešel rovnou čarou, bez jediné myšlenky na to, co bude potom, k nejbližšímu bistru, kde bych si určitě nekoupil dvoje hranolky a pizzu.

A kdybych, a to považuju za největší KDYBY, následně nedopil zbytek flašky, co mi podsunul Johnny jen proto, abych byl povolnější, neměl bych halucinace a nepadal na držku. A to mě vede k jedinému: kdybych tohle všechno neudělal, jedno špatné rozhodnutí za druhým, nekonečná šňůra přešlapů, nemusel bych teď přepočítávat drobné, hledat zapomenuté mince po kapsách a doufat, že si budu moct koupit jeden blbej prášek proti bolesti.

A to jsem chtěl původně ještě mentolky, abych se zbavil odporné chuti, třešňovou colu, sedm čokoládových tyčinek, paprikové chipsy a možná i časák.

Proč jsem se do háje vsázel, že dokážu vyhrát v kulečníku, když jsem kulečník nikdy předtím nehrál?

Proč mi to přišlo jako dobrý nápad?

Protože jsem dement.

Vím až příliš dobře, že když hulím a zobu různé prášky jako lentilky, nesmím následně chlastat. Mívám pak utkvělé představy. Jenže když se člověk zhulí, tolik věcí, podstatných věcí, mu je najednou ukradených, prostě si jen pluje ve větru a myslí, že se úplně klidně a odvážně postaví každičké noční můře.

A pak zničehonic na baru sedí beruška.

Beruška? Vážně?

Bez ohledu na to, jak mi to zpětně přijde ujeté a hloupé a praštěné, v ten moment, když jsem byl mimo, jsem se nedokázal zbavit pocitu, že jestli si na mě sedne, stane se něco příšerného. A tak jsem utíkal, šlápl do prázdna, spadl ze schodů a rozrazil si ret.

A ještě předtím... utratil všechny prachy.

Kouknu na kluka, který sedí za pokladnou a něco cvaká na mobilu. Je mladý, možná tak o dva tři roky starší než já, a rozhodně nepůsobí přísně. Dokonce ani nemá na pultě položenou pálku jako ta tlustá píča, která na mě minule řvala, že záchody jsou jen pro zákazníky, a za boha nechtěla věřit, že si pak fakt něco koupím.

Tenhle kluk vypadá v pohodě.

A tak před něj položím plato prášků a hned vedle všechny drobné, co u sebe najdu. „Hele," začnu omluvně, „trochu mi chybí, tak... Je to problém?"

Kluk má jmenovku a taky hodně kudrnaté vlasy, které mu zvláštně a legračně poskakují, když seskočí ze židle. „Děláš si prdel?" řekne naprosto nevěřícně a vyvalí oči.

Jsem ještě pořád dost zhulenej, takže se přistihnu, jak mu šíleně moc chci říct, aby si dával pozor, protože ty oči, ty jeho velké vyvalené oči, by mu mohly úplně klidně vypadnout a rozkutálet se po benzínce jako skleněné kuličky. A já teď vážně nejsem ve formě, abych zpod regálů vytahoval ztracené lidské bulvy jen tak z dobroty srdce. Jenže to by bylo příliš slov poskládaných do příliš komplikovaných vět. Nakonec jsem docela rád, že ze sebe dostanu relativně srozumitelné: „Proč jako?"

Kluk neodpoví hned, protože cinknou dveře a někdo vejde dovnitř. Což dává smysl, když jsem předtím viděl někoho tankovat. Sotva si ale nově příchozí stoupne kousek dál, aby počkal v řadě, kluk se znovu zamračí. „PROTOŽE JSI TU BYL UŽ VČERA!" zařve. „Byls totálně mimo, neměls prachy a přemlouvals mě, ať ti koupím colu! A víš co? Já ti ji koupil! A ty sem dneska přijdeš zas a zas nemáš prachy a chceš, abych ti to odpustil?"