Eli

39 NATHANIEL

listopad

Je ticho. Je takové ticho, že nedokážu svoje myšlenky ignorovat. A přitom dělám tolik rámusu. Rázně obracím papíry a třídím faktury podle roků, taky u toho dost nahlas dýchám, sem tam poposednu a stará dřevěná židle pokaždé zavrže. Když narazím na nějakou hodně starou fakturu, z roku raz dva, vstanu, s dupotem přejdu ke skříni a najdu správný šanon a fakturu založím.

Dveře od skříně vržou taky.

Všechno je staré a zaprášené. A neustále nacházím věci, které tam nepatří. Ve druhém šuplíku najdu obal od čokolády, patnáct let starý!, a než jsem kancelář začal používat, musel jsem vymést obrovské pavučiny v koutech.

Takže je tady prach, pavučiny, vrzání a těžké, hutné ticho, které nedokážu narušit.

Představuju si, že je ta místnost opravdu stará a unavená a na moje hlasité výstřelky není zvědavá, proto všechno tlumí. A já tak nemám na výběr a jsem chycený v nekonečné smyčce.

Nejdřív vezmu papír z obrovské hromady, zkontroluju ho a dám k těm ze stejného roku. A pak přijde ta chvíle, kdy na okamžik zvednu zrak a zkontroluju vitrínu. Na té mimochodem nějakým zázrakem není ani jedna pavučina a skla ve dveřích jsou naleštěná a krásně průhledná.

Vidím flašku s vínem – ta je nová, šéfka ji dostala dneska a nejspíš si ji večer odnese, protože co vím, víno má opravdu ráda. Pak je tam tvrdý alkohol, hlavně whisky. Ten zůstává ve skříni dlouho, možná navždycky.

Už několikrát jsem jen tak mimochodem zkoušel spočítat, kolik těch flašek je, jenže ty úplně vzadu nejdou skoro vidět, a kdyby zmizely... Pořád si stojím za tím, že by to nikdo nepoznal. Ale proč mě stále dokola napadá zrovna tohle, nevím.

Vážně, Nathanieli? Nevíš?

Vím. A proto zkouším dělat hluk a upřeně zírat jen do papírů, což je za dobu, co pracuju v antikvariátu, vůbec nejtěžší úkol. Papíry jsou totiž děsně nezajímavé.

Je to chvění. Je to zimnice. Je to nutkavá myšlenka. Je to chuť. Je to snaha zapomenout. Je to nepopsatelné a prostupuje to celým mým tělem. Jako by mě něco nebo někdo škrábal nehtem v mozku.

Bude ti trochu líp. To mi mysl neustále předhazuje. Nic důležitějšího neexistuje. Bude ti líp. Ale líp o kolik a na jak dlouho? A stojí to za to? Vím, že ne. Líp neznamená dobře. Líp neznamená nic, protože mi maximálně nebude totálně na hovno, ale třeba jen nic moc. Nikdy jsem se nedokázal propít do veselosti.

Jenže tohle... Tohle není jen chvění. Není to jen zimnice. Není to jen nutkavá myšlenka. Není to jen chuť. Není to pouhá snaha zapomenout. Nic z toho.

Uchechtnu se. No jasně. Je to bažení.

Bažím tak moc, že v jeden okamžik cítím horký příval alkoholu v krvi.

Pohled mi k vitríně utíká pořád častěji. Přál bych si, aby bylo snadné zvednout se a odejít. Říct šéfce, že jsem udělal, co šlo, a příště budu pokračovat. A ještě víc bych si přál, abych měl sílu ji poprosit, zda by všechen alkohol nemohla někam odnést. Jenže sotva na to jen pomyslím, zachvátí mě panika a mysl zoufale začne ječet, že pokud alkohol zmizí, už se k němu nebudu moct dostat.

Argument všech argumentů.

Nejsem alkoholik. Alkohol mě vlastně nikdy ani moc nezajímal, byl prostě jen něco, co bylo v klubu a já se po něm cítil uvolněnější. Sám o sobě jsem ho ale nepotřeboval. I teď bych si mnohem raději dal lajnu, jenže k té se nedostanu a whisky je jen pár kroků ode mě. Stačí se zvednout a...