Eli

34 NATHANIEL

říjen

„Nate."

Zamručím. Přece už nemůže být ráno. Mám dojem, že jsem teprve před minutou usnul a rozhodně ještě nejsem připravený čelit světu. Teď je mi dobře, spokojeně, jsem v teple a bezpečí. Když jsem usínal, přilehl jsem si k Elimu, abych měl jeho horké tělo co nejblíž.

Takže ne, teď vstávat rozhodně nechci.

Dokonce ani nemám sny.

„Nate," ozve se znovu a já si uvědomím, že je to Eliho hlas. To mě přiměje procitnout.

Sklání se nade mnou a jeho oči jsou doširoka otevřené. Takhle ve tmě působí mnohem tmavší, než ve skutečnosti jsou.

„Ahoj," zašeptám. Rozhlédnu se kolem – ve sklepě není okno, takže vůbec netuším, kolik může být hodin. Všimnu si, že je Eli převlečený. Taky byl nejspíš ve sprše, protože má trochu mokré tričko na ramenou. A krásně voní. „Je všechno v pořádku?"

„Jo. Aspoň myslím. Můžeš jít se mnou?" řekne, a i když zní klidně, je v tom něco naléhavého. Něco, co mě přiměje přikývnout a vylézt z postele, aniž bych se zeptal, o co jde.

Eli mi podá mikinu. Znamená to, že jdeme ven? A pokud ano, neměl bych si převléct pyžamové kalhoty? Jenže Eli je nekomentuje, a tak dál mlčím a následuju ho do kuchyně.

Jdeme tiše, jako kdybychom mohli vzbudit někoho, kdo nám následně překazí plány.

Jaké plány, chci se zeptat, ale takové otázce by Eli nejspíš nerozuměl. Navíc ona naléhavost nezůstala ve sklepě, táhne se s námi jak rozžvýkaná žvýkačka.

Eli vezme z lednice dvě malinové limonády a pak projdeme chodbou k zadním dveřím na zahradu. Nazuju si boty, ale když si všimnu, že Eli jde ven bosky a míří k bazénu, rozhodnu se pro to samé a boty nechám doma.

Je polovina října a tohle je podle mě jedna z posledních teplých a vlahých nocí. Navíc je krásně jasno, takže vidím hvězdy i srpek měsíce. Přesto je tráva studená a mokrá. Netroufnu si však postěžovat, že mě zebou nohy, protože... Je to jen pocit, ani nemusí být správný, ale připadá mi, že se Eli k něčemu odhodlává, nebo už odhodlal, a cokoli, dokonce i legrační poznámka, by ho mohla rozhodit.

Dojdeme k bazénu, a když si Eli sedne, vyhrne nohavice a nohy ponoří do chladné vody, napodobím ho. Nakonec... na ten chlad se dá lehce zvyknout.

Eli mi podá limonádu. Tu svoji následně rozdělá a napije se. Já mezitím čekám. Co bude. A jestli vůbec něco bude. Třeba chce jen posedět u bazénu a koukat na hvězdy.

Nebo mi říct, že to mezi námi zašlo příliš daleko. Něco jako: Mám rozraženou hlavu, Nate, zašlo to příliš daleko. A já bych netušil, jak reagovat, možná bych maximálně přikývl.

Ostře se nadechnu zrovna ve chvíli, kdy Eli pronese: „Chtěl jsem ti říct o tom dni. O svých jizvách."

Přesně v ten okamžik všechno zapadne do sebe. To, co nás sledovalo ze sklepa až k vlhkému trávníku, vážně byla naléhavost. A byla tíživá ne proto, že by snad Eli chtěl mluvit o našem vztahu, ale protože myslel na minulost.

„Seš si jistý?" zeptám se. Je mi jasné, že tohle je pro něj ta obří věc, kterou si s sebou neustále nese a neví, jak se jí zbavit. To, co ho nutí se uzavírat před světem.

„Jo. Jestli mě teda chceš poslouchat," pousměje se, ale ani zdaleka to není jeho obvyklý úsměv, na který jsem poslední dobou zvyklý. Nic v něm nejiskří ani nepůsobí uvolněně.