Eli

38 NATHANIEL

listopad

Venku je zase hnusně. Prší tak, že jsou všude na zahradě velká bahnitá kola. Akorát ne ta, do kterých by člověk s chutí skočil, až by voda vystříkla do stran. Těmhle loužím se každý vyhýbá.

Nejraději bych zůstal do jara zalezlý doma.

Přesto mám otevřené okno a sedím na parapetu. Čerstvý vzduch mi pomáhá. Nevím s čím, ale pokaždé, když se z plných plic nadechnu, cítím malou změnu k lepšímu. Možná se mi líp čte, slova se skládají do vět a chápu skryté významy mezi řádky. Anebo jde prostě jen o to, že je mi zima a husí kůže mě nutí zapomínat na jiné věci. Na věci, na které se zavřeným oknem jinak myslím pořád.

Otočím stránku.

Eli leží zachumlaný v posteli se sluchátky na uších. Tvrdil, že neusne, jen si poslechne pár písniček. Ale vzhledem k tomu, že se přes hodinu nepohnul a má lehce pootevřenou pusu... spí. A dost tvrdě.

I když už jsou to dva dny, co měl záchvat, pořád ještě není úplně v kondici. Přijde mi, že z něj ta noc vysála všechen život, veškerou energii a on ji teď velmi pomalu načerpává zpátky. Což je dobře, aspoň mám dost času na přemýšlení nad...

Nad vším. Až na to, že zároveň nedokážu myslet. Jakože vůbec.

Myšlenky jsou rozházené a já netuším kde začít. Někdy si říkám, že bych je mohl vepsat do deníku, tam by asi nevadilo, že jsou rozházené a neuhlazené. Třeba bych po čase jednotlivé listy mohl vytrhat a podle potřeby je poskládat. Dát tak dohromady smysl a sám sebe.

Několikrát jsem s tím dokonce začal, ale nakonec jsem vždycky po prvním slově přestal psát. Ze strachu z toho, co bude dál. Takže mám na jedné stránce deníku deset poškrtaných slov a žádnou myšlenku.

Venku bez přestání dál prší, slyším padat provazce deště, ale jinak je úplný klid. Tohle by mělo být moje nejšťastnější období v životě. Mám všechno, co jsem vždycky chtěl. Milující rodinu. Domov. Budoucnost.

Eliho.

Mám všechno, protože mám Eliho. Mám jeho oči, úsměv, doteky, polibky. Mám ho po nos zahrabaného ve svojí posteli, a když budu chtít, můžu si k němu jen tak lehnout, přitáhnout si jeho horké a unavené tělo, dát mu pusu na nos, čelo i oční víčka a v objetí s ním spát klidně až do dalšího dne. Mám obrovské štěstí.

Mám život.

Měl bych být tím pádem šťastný a spokojený a vyrovnaný a necítit nic než jen vnitřní klid... Ani jedno z toho však nedokážu. Připadám si jako podvodník.

A kniha, kterou jsem včera rozečetl, vůbec nepomáhá. Chce se mi z ní brečet, chce se mi ji zahodit, nevracet se k příběhu kluka, co prožil tolik bolesti. Některé z jeho bolestí připomínají ty moje. Některé jsou jiné a já se je snažím pochopit. Pár vět čtu pořád dokola. Ježiši, zarývají se mi do srdce.

Připadám si jako hrozný podvodník, protože můj život se zase vrátil do normálu a nikdo o ničem neví. Je těžké sedět v pokoji a číst si, jako jsem to vždycky dělal. (Ten, kdo stojí v koutě, str. 104)

Přál bych si napsat, že je to lepší, ale bohužel není. Je to dost těžké, protože nám zase začala škola. A já nemůžu chodit na místa, kam normálně chodívám. Nemůže to být jako předtím. A já jsem ještě nebyl připravený říct sbohem.

Abych pravdu řekl, prostě se teď vyhýbám všemu a všem. (Ten, kdo stojí v koutě, str. 144)

Nevím, co bych teď asi tak měl dělat. Vím, že jiní lidé jsou na tom o dost hůř. Vím to, ale vůbec to nepomáhá a prostě nemůžu přestat myslet na to, že ten chlapeček z nákupního centra, co jedl s mámou hranolky, jednou vyroste a bude bít mou sestru. Udělal bych cokoli, abych na to nemusel myslet. Vím, že už zase přemýšlím moc rychle a všechno je to jenom v mojí hlavě jako v transu, ale je to tu a nechce to zmizet. (Ten, kdo stojí v koutě, str. 205)