Eli

41 NATHANIEL

POZOR: V této kapitole se opět nachází deníkový zápis, který Nate přeškrtal. Wattpad v textovém rozhraní bohužel takovou funkci nenabízí, proto jsme text alespoň zvýraznily. Tím pádem: Zápis je tučně, protože je ve skutečnosti přeškrtnutý!

Snad to pro vás bude přehledné a dobře čitelné. Děkujeme za pochopení. :)

---

listopad

Můžu začít jíst. Snídani, oběd, večeři a několik jídel mezi tím. Můžu zase chodit ráno plavat, dát si třicet bazénů, někdy dokonce čtyřicet, a sledovat přitom Eliho, jak rozráží vodu lehce jako delfín (moc hezký a vyrýsovaný delfín). Můžu poctivě brát všechny vitamíny, psát do deníku, chodit na terapii. Můžu si jít večer lehnout a přimět se usnout. Není to zase tak těžké, prostě zavřu oči a začnu počítat, abych nedovolil myšlenkám zvlčet.

Můžu pro sebe a pro Eliho udělat hodně. Což taky dělám. Poctivě a rád.

Některá rána jsou těžší a já chci ječet, ať jdou všichni do prdele, ale pokaždé si vzpomenu, co všechno už mám za sebou, a pak je mnohem jednodušší vstát a fungovat.

Můžu ve svém životě ovlivnit opravdu hodně, vím to, ale jednu věc změnit nedokážu.

Dny jsou čím dál lepší, já jsem lepší, život je lepší, bože, snad i svět je přece jen lepší. A pak jsou tu hluboké noci a jejich běsy, které mě neustále probouzejí. Jsou jako špendlíky, co do mě bez přestání bodají, jsou jako trny, jako hnijící rány, jako obrovský chumel všeho špatného z minulosti.

Mluvím o tom s terapeutkou a ona řekne posranou věc. Že se mi noční můry neustále vrací, protože odmítám sám v sobě vyřešit to, co mě tak tíží. S tím ti nikdo nedokáže pomoci, Nate, když v sobě ty vzpomínky potlačuješ.

Možná by o tom stačilo napsat do deníku, poradí mi.

Napsat do deníku co?

O čem ty noční můry jsou.

Hloupá, a jak jsem už řekl, posraná rada. Jak by mohlo pomoct vytahovat minulost na světlo? Je to jako sáhnout po knížce, která mě emocionálně zničila, a začít opět číst. Připomenout si, co mi zlomilo srdce a u čeho jsem brečel. Prožít bolest znovu a možná i intenzivněji, protože už nebudu mít ani naději, že by to celé mohlo skončit dobře.

Konec znám a není hezkej.

A přesto... Přesto ještě ten den do deníku napíšu, co se mi předchozí noc zdálo. Jen útržky. Jen pár záblesků. Jen střípky. Jen maličkosti. Ale i tohle mě dokáže lehce rozložit, proto celý zápis zaškrtám.

O čem ty noční můry jsou. Jsou o ložnici s černým povlečením. Jsou o chvíli, kdy mi Don říká, že černé povlečení bude vypadat nejlíp, je luxusní a bude to hezký kontrast. Jsou o chvíli, kdy se rozsvítí světla a já do nich mžourám. Říkám si, že to přece mělo být potmě, že takhle to nedokážu. Jsou o tom, jak si sundávám tričko a úhledně ho skládám na židli, jen abych oddálil, co mě čeká. Jsou o těch chvílích předtím. O chvílích, kdy jsem čekal, až to celé začne. Kdy jsem měl strach, kdy jsem říkal, že to nechci dělat, že to nedokážu, že nemůžu.

Další noc mě noční můry znovu vzbudí a jsou dotěrnější a otravnější.

Eli o nich ví, občas se na ně zeptá, ale já nikdy nenajdu sílu odpovědět. A tak... je nechávám být.

Každou z nich.

Jako by se něco takového dalo jen tak nechat být.

***