Eli

5 ELKAN

únor

Procházel jsem zasněženým lesem a kolem se ozývalo křupání sněhu. Světlo měsíce prostupovalo skrze větve stromů a odráželo se od závějí, nebo to byla možná jenom moje představa, protože grafika Until Dawn není zas tak dobrá.

Hororovky nehraju často, mám oblíbenější žánry, ale tahle hra má něco do sebe. Baví mě odlehlost toho místa, kdy může mít každé rozhodnutí vliv na to, co se stane v budoucnu. I naprostá banalita. Jako třeba nechat někoho vejít uprostřed zimy dovnitř, někoho, kdo ve skutečnosti není nezvaný host jako spíš nečekaný.

Myslím, že tu hru brzo dohraju a začnu něco nového, Nathanieli.

Byla to stejná noc jako všechny předchozí, měnil se jenom příběh, který přesahoval do okolního prostoru. A jakmile jsem po tvém odchodu pohlédl vedle sebe, už to nebyl jenom gauč, ale místo, kde jsi spal.

Nevím, proč má něčí přítomnost takový vliv.

Nevím, proč má něčí nepřítomnost takový dopad.

Když jsem ti otevřel dveře, mráz, co se mi zakusoval do chodidel, byl ostřejší než kdykoli předtím. Dokonce mě napadlo, že mráz přišel s tebou, že to ty ho dokážeš tvořit. A pak jsem se podíval ještě jednou a to, co jsem viděl, mě šokovalo. Hodně lidí nosí svoje příběhy všude na těle, nelze je schovat ani pod látkou mikiny, ale ty jich máš tolik. Byl jsi spousta různých stránek různých knih a některé odstavce chyběly, zatímco některé byly napsané tiskacím písmem, až připomínaly názvy kapitol.

Vzal jsem tě dovnitř, protože táta by tě nenechal jenom tak venku. Zmátlo mě, že nedokážu pojmenovat barvu tvých očí a že je to pro mě tak zásadní, až to můj mozek nemohl přejít. V jednom momentu mi připadaly skoro zastřené, nepřirozeně světlé, jako kdyby byly pokryté krustou ledu. Ale pak jsem si uvědomil, že v nich můžu vidět odlesky zelené a modré, celé spektrum barev. Zelenou nejvíc, akorát hodně hluboko. Krajinu ukrytou pod sněhem.

Nebezpečnou, divokou, opuštěnou a nádhernou.

Nemyslel jsem, že přijdeš, ale nemyslel jsem ani, že nepřijdeš. Je to pochopitelné? Představoval jsi pro mě částečné vysvobození od cest, kdy jsem spolu s tátou bloudil po městě a hledal tě. Tím pádem dává smysl, že moje první myšlenka byla: Tak tady jsi.

Já jsem tě našel. Nebo jsi ty našel mě.

Proč to pro mě bylo tak matoucí? A proč ten pocit přetrvával i po tvém odchodu?

Možná v důsledku toho, že se s nikým nestýkám, kromě nucených terapií, mě pak zcela dokáže vyvést z míry, když někdo vstoupí do mého světa.

Reálně neexistoval pádný důvod pro to, abych tátu nevzbudil, a myslím, že to došlo i tobě, ale když už nic, tak ze zkušenosti poznám, jakmile se někdo potřebuje vyspat.

Takže jsem rozhodl za tebe a vzal tě do svojí sluje.

Našlapoval jsi opatrně se zvláštní směsicí obav i rezignace, až jsem měl na okamžik pocit, že tě vedu na místo, odkud už tě nikdy nenechám odejít – a že to víš, uvědomuješ si, jak fatální naše setkání může být. Ale stejně jsi šel. Právě v ten moment mi došlo, co bylo jasné od první chvíle, a tedy že jsi na dně.

Čím víc jsem tě ale pozoroval, napadalo mě, že dobře, sice jsi na dně, nicméně na rozdíl ode mě, který jsem na dně taky byl, a myslel jsem, že to tam velmi dobře znám, ty nejsi uvězněný v malé místnosti, ale zvládl sis vytvořit různé cestičky a zkratky.