Eli

36 NATHANIEL

říjen

V pokoji je teplo, ale venku zuří pravá podzimní plískanice. Za oknem neustále poletují listy a slyším skučet vítr. Batoh si vybaluju v podivném šeru, které narušuje jen lampička na psacím stole.

Část mého já stále nechápe, že to doopravdy dělám, že si vybaluju batoh a některé věci z něj vyhazuju, zatímco jiným dávám vlastní místo v mém pokoji. Pořád mi říká, že je to hloupost, protože až přijde chvíle, kdy budu muset rychle odejít, budu litovat.

Druhá moje část ale velmi neochvějně tvrdí, že je to v pořádku, protože kdyby se něco stalo a já opravdu musel odejít, záleželo by jen na Elim. Kdyby byl se mnou, dokázal bych se vzdát úplně všeho. Kdyby nebyl, celý svět by mi byl ukradený.

Kouknu na něj, jak sedí na posteli a listuje mojí rozečtenou knížkou. Je to erotický román, takže hádám, že ho nejspíš zaujal. Na nočním stolku má položený čaj. Dával mi z něj napít, dokonce do něj kvůli mně přidal lžičku pampeliškového medu, a musím říct, že některé bylinné směsi nejsou úplná pohroma.

Vytáhnu z batohu starý pomačkaný a promočený sešit, o kterém jsem ani netušil, že ho mám. Prolistuju ho, ale je plný čmáranic a vytrhaných stránek, proto ho hodím do koše. Taky najdu dva páry ponožek, které smrdí, jako bych v nich uběhl maraton, vymáchal je ve zkaženém mléku a následně je nechal na dně batohu. Nepřekvapivě skončí v koši. Pak tam mám pár triček, mikinu a kalhoty. Ve všech těch hadrech jsem brečel, zvracel a sjížděl se, takže asi dává smysl, že je u sebe nechci.

Stará sluchátka si nechám. Sice jsou zamotaná, ale fungují.

Kartáček na zuby vyhodím. Ten musel v tom bordelu strašit fakt dlouho a nejsem si jistý, jestli jsem ho kdy použil.

Další věc, kterou vytáhnu, je obyčejný červený zapalovač. „Jé, myslel jsem, že jsem ho ztratil," uchechtnu se. „Asi bych ho měl vyhodit, ale mám k němu citovou vazbu. Skoro celý rok jsem ho nosil v kapse kalhot a..." Zarazím se. Třeba to Eli ani nechce poslouchat. „To je jedno."

Eli odloží knížku. „Proč jsi ho nosil v kapse?" zeptá se věcně, jako by nechápal, že mu to nechci říct rovnou. Tuhle minulost, tu po mámině smrti, už přece nějakou dobu sdílíme.

„Aaa, to je taková blbá vzpomínka," přiznám. „Fakt chceš slyšet další z Nateových smutných, zoufalých a sjetých historek?"

Přikývne. „Jasně."

Přehazuju zapalovač mezi prsty. Neumím se rozhodnout, co pro mě vlastně znamená. Jestli je nositelem jedné špatné vzpomínky nebo něčím, co mě mnohokrát dokázalo držet v klidu.

„Kdo je Johnny, už víš, potkali jsme ho ve vaflárně," začnu. „Bydlel jsem u něj a byl to taky můj dealer, což jsem ti, myslím, už říkal. No a vždycky se kolem něj držela hromada kreténů, málokdy se stávalo, že by u nás doma nikdo nebyl. Jednou, to bylo ještě na začátku, kdy jsem byl totálně důvěřivej, jsem se hodně sjel a odpadl jsem. A když jsem se probral, tak jsem měl na prstech tetování." Zvednu ruku a ukážu piky, káry, kříže a macaté srdíčko. „Vůbec jsem nevěděl, kdo mi to udělal, ale prostě to tam najednou bylo a Johnny se hrozně chlámal."

Pamatuju si tu chvíli doteď, protože mě prsty děsně bolely a já nedokázal pochopit, jak si tohle někdo mohl dovolit. Bylo mi blbě a nechápal jsem. Pořád jsem tetování vyjeveně kontroloval a doufal, že znaky brzy zmizí, zatímco se Johnny tak strašně upřímně tlemil.

„Dost mě to tenkrát rozhodilo. Navíc jsem měl kocovinu a absťák a úplně mi to nemyslelo, tak jsem se sebral, šel na nejbližší benzínku a koupil tenhle zapalovač." Ukážu ho Elimu, jako kdyby snad zapomněl, o čem je řeč. „Chtěl jsem si s ním to tetování vypálit," přiznám. „Samozřejmě mi hodně rychle došlo, že to byla strašná kravina. Ale ten zapalovač jsem si nechal a nosil ho skoro celou dobu v kapse. A když jsem byl nervózní, škrtal jsem s ním a představoval si, jak si ho přikládám na prst a zbavuju se jednoho z těch posranejch cejchů."