Eli

20 NATHANIEL

červen

Kdysi jsem se chvíli poté, co se probudila, zeptal, jak se cítí. Měla za sebou náročné vyšetření a ve velké posteli vypadala jako dítě. Tenkrát řekla, že má pocit, že ji přejel náklaďák, pak přes její tělo zacouval, pak ji znovu přejel a takhle dohromady ještě třikrát. Následně se tomu zasmála, a aniž bych si to uvědomoval, začala tím dlouhá doba, kdy se mě snažila smíchem přesvědčit, že je v pořádku.

A já na to ještě delší dobu s radostí přistupoval. Jen abych si nemusel připouštět, že by to nemuselo skončit dobře.

Teď se mi ta vzpomínka vybaví, velice jasně a zřetelně, když otevřu oči a chvíli zírám do zdi, než mi dojde, kde jsem a kdo jsem. Je mi jako tenkrát jí. Přejel mě náklaďák, několikrát. Akorát já se tomu nezasměju. Nejsem psychicky silný jako ona.

Překulím se na druhý bok, ale kvůli bolesti svalů a kloubů se nakonec musím posadit. Dojdu k názoru, že se mi docela určitě musela o několik čísel zmenšit lebka a mozek se do ní teď nevejde, tlačí na ni a ona praská, jinak si neumím představit, proč TO TAK STRAŠNĚ KUREVSKY BOLÍ!

„Dobré ráno. Teda spíš večer. Je půl šesté," pronese otec.

Jsem ve svém pokoji, akorát tu kromě postele a křesla, které sem rozhodně nepatří, není nic. Dokonce ani koberec. Jen postel a křeslo. Já a otec.

Sice jsou zatažené závěsy, ale okno je otevřené, a tak z venku slyším, jak někdo seká trávník. Nejsem si jistý, jestli mě ten zvuk vytáčí, nebo uklidňuje. Odhodím peřinu a uvědomím si, že mám úplně propocené tričko.

„To jsem spal celý den?" promluvím a zním divně nakřáple, jako bych přišel z rockového koncertu.

Otec mi podá petku s vodou a povzbudivě se usměje. „Spal jsi skoro dva dny. Z nemocnice jsme přijeli včera ráno. Ale neboj, je to celkem normální."

Každé slovo se mi zabodává do mozku, až si ho chci vyškrábat. Zároveň mám ale úplné sucho v krku, proto přijmu vodu a pořádně se napiju. Teprve potom se podrážděně zeptám: „Co je celkem normální? Spát?"

„Spát tak dlouho poté, co se ti z těla vyplaví všechny drogy. Ještě to pár dní bude těžké a budeš si připadat hrozně, ale i to nakonec přejde. Teď to prostě jen musíme vydržet."

Koukám na otce, jako kdyby spadl z višně a pořádně se praštil do hlavy. „Musíme? Jakože my dva spolu? Tak to ses asi posral." Vstanu a chci odejít. Pryč odtud, protože potřebuju... Jenže je zamčeno a otec dál velmi klidně sedí v křesle a kouká na mě. Nejspíš přesně ví, co se mi honí hlavou.

„Odemkni," zavrčím.

„Odemknu, jen když budeš potřebovat na záchod. A to půjdu s tebou, i do koupelny. Následující týdny se od tebe nehnu," oznámí a něco v jeho hlase se mi vůbec nelíbí.

Popotáhnu a znovu zkusím zalomcovat klikou.

„Potřebuješ na záchod?"

Naštvaně praštím dlaní do dveří. „Jo, potřebuju na záchod a potřebuju na chvíli odejít. Bože, nemůžeš mi dát pokoj?! Vysrat se na mě? To už jsi jednou udělal a žádný problém jsi s tím neměl!" křičím. Zkusím dát do otvírání dveří větší sílu, vytrhnout je z pantů, ale jsem ukrutně slabý a nic se nestane.

Podráždění, které mě svědí na kůži, postupně přechází ve vztek, který pálí.

„Nemůžeš mě tady zamknout, nemůžeš rozhodovat, kdy půjdu na záchod. Nejsi... Do háje! Proč tak čumíš? Proč na mě tak debilně čumíš?"