Eli

24 NATHANIEL

červenec

Znamená něco pusa na tvář?

Po všem, co jsem zažil, po pérech, která jsem honil a lízal, po vlezlých líbačkách, kdy mi Johnny vrážel jazyk hluboko do krku, kdy mě škrtil, po všech dotycích na záchodcích v klubu, při kterých jsem byl jen stěží přítomný, mi Eliho pusa připadá krásná a čistá. A paradoxně jí přisuzuju mnohem větší význam než čemukoli, co jsem prozatím prožil.

Eliho jemné rty na mé tváři. Eliho letmý úsměv. Eliho klid, když se zase odtáhl a pustil další díl. To všechno ve mně zanechalo mnoho otázek, ale ani jednu jsem nepoložil. Ne proto, že bych se bál odpovědi, spíš se mi líbilo snít. Představovat si další pusy, úplně stejně něžné, které si beze studu věnujeme.

Nakonec se mnou Eli zůstal celou noc, a když jsem usnul, přesunul se do křesla a hrál hry na notebooku. Nevím, co přesně, ale když jsem se vzbudil a venku byla ještě tma, trochu se mračil. Nějakou dobu jsem nepromluvil, dokud si sám nevšiml, že ho sleduju.

Následně se zeptal, jestli může další večer přijít znovu, a já ani na chvíli nezaváhal.

Do deníku jsem si pak napsal dlouhý zápis, který jsem nezaškrtal, protože tyhle emoce jsem si chtěl zapamatovat.

Chodil pak každý večer a trávil se mnou noci. I když jsem nikdy nevydržel až do rána a po půlnoci pravidelně usínal. I když mě přepadl splín a nedokázal jsem s ním pořádně mluvit. I když jsem byl natlačený v rohu, protože jsem zažíval silné bažení. Mohl kdykoli odejít, táta mu vždycky říkal, že má když tak zavolat a on ho vystřídá. A přesto tam každé ráno, když jsem otevřel oči, Eli byl.

Klidně bych tak mohl žít po zbytek života.

Jenže jak táta poznamenal, nemohl jsem zůstat zavřený v pokoji napořád.

„Všechno je v pořádku. O nic nejde, Nate," zopakuje potřetí těsně předtím, než odemkne dveře. Oba víme, že není dobrý nápad jít na večeři do kuchyně, akorát on se to rozhodl ignorovat.

„Takže si nemyslíš, že sotva sejdeme dolů, uteču hlavním vchodem?"

Táta si mě prohlédne od hlavy k patě, jako kdyby zjišťoval, zda si dělám legraci. Nakonec s kamenným výrazem oznámí: „Je zamčeno." Což... je z jeho strany vtip. Za těch pár týdnů, co spolu trávíme celé dny, bezpečně poznám, když žertuje. Nikdy jsem netušil, že má i smysl pro humor, a tak mě pokaždé překvapí.

„Vyskočím oknem," odseknu.

„Ha, mám mnohem lepší fyzičku. Než bys ho stihl otevřít, sejmul bych tě."

Zvednu bojovně bradu, jakože ho vyzývám, aby dokázal, že jen blbě nekecá. I když mám co dělat, abych se poťouchle neusmál.

„Dobře, tak řeknu i Sam, aby mi tě pomohla chytit. Co ty na to? Dva na jednoho. Možná i tři, Eli se nezdá, ale jak jde o tebe, určitě by se přidal. A kdyby se ti náhodou přece jen podařilo utéct, poběžíme za tebou a budeme tak hulákat, že všichni sousedi vyběhnou ven a pomůžou nám. A taky..."

Mávnu rukou, abych ho utnul. „To už trochu přeháníš, ne?" ušklíbnu se. „Fajn, dobře, máš pravdu. Je to jen večeře." Ne že by to po tomhle prohlášení bylo o něco jednodušší.

Pořád se nemůžu zbavit obrovského strachu, že všechno pokazím. Že mi doslova mrdne a já udělám nějakou šílenost. Jako už tolikrát předtím. A ne, není to nepravděpodobné, i když jsem došel takhle daleko. Jen by to byl ve výsledku mnohem horší pád.